Letošní Dakar byl jiný v tom, že nepršelo, ale zase se extrémně prášilo

Vždycky mě zajímalo, jak to ti závodníci jenom dělají, když musejí vydržet mnoho hodin zavření v autě a nemají čas zastavit, aby si ulevili. Někdo prý používá plínky, někdo to neřeší vůbec a močí na podlahu a někdo je vycévkovaný, takže má takový vak, do kterého si uleví. „My jezdíme na hranici dehydratace, vypijeme za celou etapu půl litru až litr vody, abychom ji stačili vypotit. Když je start za méně než sto kilometrů od bivaku, tak si ráno nedám ani hrnek čaje,“ popisuje mi navigátor Viktor Chytka, který pomohl pilotu Martinu Prokopovi k pátému místu, historicky nejlepšímu umístění české posádky v kategorii automobilů.

„Už je to pro mě malinko rutinní záležitost, Dakaru jsem se účastnil čtrnáctkrát, takže mě tam toho moc překvapit nemůže. Letos mi ale udělalo radost, že poprvé nepršelo. Na druhou stranu byl závod ale extrémně prašný,“ říká Viktor. V Saudské Arábii, kam se rallye přesunulo v roce 2020, jsou jiné terény a jiný způsob organizace. Začátek závodu kvůli defektům české posádce příliš nevycházel, ale postupně se propracovávala dopředu. Na jakém místě závodník skončí v předchozí etapě, tak z toho místa pak druhý den startuje. Prvních deset má rozestupy po třech minutách, dalších deset po dvou a pak se už intervaly zkracují až na půl minutu, což působí komplikace s prachem a hůře se předjíždějí pomalejší vozidla.

Větší privátní nebo tovární týmy mají více aut a navzájem si na trati pomáhají, takovou výhodu česká posádka neměla a o to je její úspěch cennější. Každé auto totiž může mít pouze dvě náhradní kola, a pokud má další defekt, může se stát, že pro ně závod končí, takže proto je třeba potom jet velmi opatrně. Carlos Sainz vyhrál kromě svého umu a navigaci a rychlosti také proto, že od poloviny závodu mu další auta pomáhala, což se ukázalo jako nesmírně důležité, protože v kamenitých etapách dělají všichni defekty, takže musí je opatrně. Ti ostatní, kteří nejeli na celkové vítězství, mu poskytli své díly a kryli mu záda. Pomoc na trati rychlostní zkoušky totiž nemůže nikdo jiný než další soutěžící. Mechanici řeší opravy až v bivaku. Ostré kameny jsou velké jako mikrovlnka nebo lednička, takže se na nich často řežou gumy.

Navigace je v posledních letech vtělena do klasických tabletů v ochranných pouzdrech ve speciálních držácích na palubní desce před spolujezdcem. Není to navigace, která by něco říkala, ale čísla, která udávají rychlost, vzdálenost a symboliku. Správný směr je zvýrazněn modrou barvou, čísla ukazují azimut, horizonty a krizová místa. Itinerář tratě dostanou závodníci jen pět minut před startem. Na start se ale musejí jezdci dostat po normální cestě, což bylo jednou šest kilometrů od místa, kde nocují, ale většinou sto nebo i pět set sedmdesát kilometrů a jede se po dálnici. A jelikož nejsou Arabové příliš disciplinovaní motoristé a provoz není systematický jako v Evropě, často se stane, že někdo ze závodníků na start ani nedojede pro běžnou dopravní nehodu a závod pro něj končí na přejezdu na etapu.

„Je to velmi náročné na psychiku. Dříve člověk najel na plán a pak se jelo třicet kilometrů rovně, letošní nejdelší bod byl šest kilometrů, často se ale měnil směr po tři sta padesáti metrech a když auto jede průměrnou rychlostí sto kilometrů za hodinu, tak nemám moc času popsat, co musí pilot vyřešit. Nejdelší etapa trvala skoro sedm hodin, a tak dlouho se nikdo soustředit nevydrží, navíc ruší teplo, rachot, otřesy v autě, kde není žádný komfort,“ popisuje mi Viktor Chytka.

„Největším zážitkem pro mne byla asi maratonská dvoudenní etapa, kdy jsme se nevraceli do bivaku, ale spali ve volné přírodě. Bylo to takové romantické a trávili jsme večer ve stanovém městečku společně s těmi největšími světovými hvězdami, jako jsou Carlos Sainz, Sébastien Loeb nebo Stéphane Petherhansel. Ti, kteří za Dakar dostávají miliony, s těmi, kteří do závodu miliony dávají. Jedli jsme stejné konzervy, které nám dali organizátoři, a měli jsme jen šest zápalek a jedno „škrkátko“, takže pokud by člověk nerozdělal oheň, měl by smůlu. Byl to takový návrat ke kořenům, jak se Dakar jezdil dřív, bez servisních aut, bylo to dobrodružství,“ vypráví mi Viktor Chytka.

„Snažím se dívat jen do přístrojů a jestli jedeme správně podle navigace. Kdyby jel člověk přesně podle ní, na metr přesně, tak nemůže zabloudit, ale ta situace v reálném světě to neumožňuje, píše se půl roku dopředu a za tu dobu se trať změní, takže se přesně nelze držet toho, jak je trať nakreslená. Psychologicky člověka uklidní, že vidí, že někdo projel před ním a není tam nikdo rozbitý, tak když budu držet stopu, mělo být v pořádku. Pak se ale ukáže, že to je jinak, stopy vedou rovně, ale přitom navigace mi ukazuje doprava, tak jeli ti přede mnou špatně, nebo ne? Musím rychle nalistovat a během několika vteřin vyřešit, kudy máme jet, což odvádí od koncentrace. Ti, kteří se nestihnou rozhodnout včas, jsou vzadu,“ vysvětluje zkušený navigátor.

A co citlivá otázka neúčasti ruských sportovců a velkých favoritů závodu? Ruské posádky na Dakaru v automobilech prý startovaly, ale pod pasem jiných zemí. V kamionech to ovšem udělat nešlo, protože tým Kamazu je státní podnik. Rusové neměli zakázaný start, ale podmínkou bylo podepsat prohlášení, že se distancují od války na Ukrajině a to oni i kdyby chtěli, udělat nemůžou, protože Kamaz je armádní značka a tito piloti jsou státní zaměstnanci. Proto už druhým rokem na závodech chyběli.

„Klobouk dolů před Martinem Macíkem a Alešem Lopraisem, první a druhé místo tu třicet šest let nebylo. A nesnižujme jejich výkon tím, že nestartovaly Kamazy. Byla by spekulace říkat, že by jistě byli před našimi jezdci. Ti udělali totiž spolu s vývojem automobilů za ty dva roky velké pokroky,“ říká navigátor, který velmi obdivuje motorkáře, kteří se musejí navádět sami, přestože v některých úsecích jedou rychleji, než auta.

Jak mi prozradil, vozí si svého kuchaře a v půlce závodu si vždy dají smažák a na závěr za odměnu, když dorazí do cíle, kachnu. Na alkohol prý člověk během závodu nemá ani moc pomyšlení a navíc je to v arabských zemích problém. „Oslavíme to až po závodě,“ usmívá se Viktor Chytka.