Článek
Ještě před dvěma lety jsem patřila k těm lidem, kteří si ťukají na čelo, když vidí matku s řvoucím dítětem v kavárně. Ta nekonečná otázka v hlavě: „Proč s ním nezůstane doma?“ Osud má ale smysl pro ironii. Teď mám sama devítiměsíční dceru Adélku a trávím na rodičovské dovolené každý den. A zjišťuji, jak moc jsem se mýlila.
Potřebuji občas mezi lidi, vidět dospělé tváře, slyšet normální konverzaci. A taky si dát pořádné kafe, ne ten instantní hnus, který piju doma jednou rukou, zatímco tou druhou přebaluji, krmím nebo uspávám.
Minulý čtvrtek svítilo po dlouhé době slunce. Adélka byla v dobré náladě, já taky, a tak jsem se rozhodla, že si uděláme výlet do města. Do kavárny, která se otevřela nedávno kousek od náměstí. Na sociálních sítích měli krásné fotky dortů a psali něco o příjemné atmosféře pro všechny.
„Pro všechny“ znělo slibně, říkala jsem si cestou tam. Adélka spokojeně pobrukovala v kočárku a já se těšila na cappuccino a kousek dortu. Před kavárnou byl jen jeden malý schod, tak jsem požádala kolemjdoucího pána, aby mi pomohl kočárek vynést nahoru. Ochotně mi pomohl a já vešla dovnitř.
Kavárna byla z poloviny plná. Pár lidí na noteboocích, dvě starší dámy u okna, pár u zadní stěny. Útulný prostor, světlé dřevěné stoly, hezké květiny na parapetu. Zastavila jsem se u prvního volného stolku a začala parkovat kočárek tak, aby nikomu nepřekážel.
A pak ke mně přistoupila obsluha. Mladá žena, tak kolem pětadvaceti, ve stylové černé zástěře a s dokonalým drdolem. Usmívala se, ale ten úsměv zmizel ve chvíli, kdy si všimla kočárku.
„Dobrý den, omlouvám se, ale s kočárkem sem nemůžete,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Zarazila jsem se. „Promiňte? Vždyť nikomu nepřekážím, postavím ho tady ke stěně,“ odpověděla jsem a ukázala na prázdný kout.
Žena se nadechla, jako by musela vysvětlovat něco naprosto zřejmého. „Máme pravidla. Děti a kočárky jsou rušivý element. Naši zákazníci sem chodí pracovat a odpočívat. Není to místo pro děti.“
Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváře. „Ale vždyť na vašich stránkách píšete o příjemné atmosféře pro všechny,“ namítla jsem.
„Ano, pro všechny dospělé,“ upřesnila s povýšeným úsměvem. „Zkuste dětskou kavárnu na druhém konci města, tam berou děti.“
V tu chvíli začala Adélka plakat. Jako by cítila moje rozčilení nebo možná jen potřebovala přebalit. A já najednou nevěděla, co dělat. Část mě chtěla bojovat – vždyť je to diskriminace, ne? Nemůžou mě jen tak vyhodit kvůli dítěti. Druhá část byla tak ponížená, že chtěla jen utéct.
Ten pár u zadní stěny se po nás ohlédl a něco si šeptal. Starší dámy se mračily. Cítila jsem se jako vetřelec. Jako bych tam s tím dítětem nepatřila. Jako bych se dopustila nějakého společenského přešlapu.
„Dobře, odcházíme,“ řekla jsem nakonec a s obtížemi jsem otočila kočárek ke dveřím. Nikdo mi nenabídl pomoc dolů po schodu. Musela jsem kočárek zvednout sama, zatímco Adélka plakala čím dál víc.
Venku jsem se rozbrečela i já. Z frustrace, z ponížení, z bezmoci. Je tohle normální? Jsou matky s dětmi opravdu tak nežádoucí? Kam máme chodit, když ne do kaváren, restaurací, obchodů?
Cestou domů jsem to promýšlela ze všech stran. Ano, chápu lidi, kteří chtějí mít klid. Chápu, že plačící dítě může být nepříjemné. Ale vyloučit všechny matky s dětmi jen proto, že by mohly rušit? To mi přijde přehnané. Co příště? Zákaz seniorů, protože mluví moc nahlas? Zákaz skupin přátel, protože se smějí?
Doma jsem dala Adélku spát a ze zvědavosti jsem prošla recenze té kavárny. A našla jsem další tři maminky, které měly stejnou zkušenost. Jedna dokonce psala, že ji vyhodili, i když měla dítě v nosítku a spalo.
Ten den jsem napsala recenzi i já. Ne naštvanou, ne plnou vzteku. Jen upřímnou – že kavárna není vstřícná k rodinám s dětmi a že by to měli uvést na svých stránkách, aby se další matky vyhnuly stejnému ponížení.
A druhý den jsem našla malou kavárnu tři ulice od nás. S rampou pro kočárky, dětským koutkem v rohu a usměvavou obsluhou, která mi dokonce podržela Adélku, když jsem si odskočila na toaletu.
Svět se dělí na dva typy míst – ta, kde jsou děti vítané, a ta, kde nejsou. A já jsem vděčná, že těch prvních je stále více. Protože být matkou neznamená, že přestávám být člověkem, který si občas chce dát dobré kafe mezi lidmi.
