Článek
Od snu k realitě
Když jsem před třemi lety nastupovala do úklidovky, která se specializovala na „VIP klientelu“, myslela jsem si, že to bude spíš taková fajn zkušenost. Možná uvidím někoho známého, třeba herce z Ordinace nebo nějakou tu zpěvačku. No a hlavně jsem si myslela, že když má někdo prachy, tak žije jako v katalogu IKEA. Jenže opak byl pravdou.
Pamatuju si první den, kdy mě poslali do vily jedné známé moderátorky. Krásnej dům, zvenku úplně wow, ale uvnitř? Pes vyčůranej na koberec, všude obaly od jídla z benzínky a špinavý prádlo rozházený po zemi. Byla jsem v šoku. A to nebyla výjimka, spíš začátek. Postupně jsem uklízela u známého herce, co pořád mluví o ekologii – ale v jeho domě bylo víc plastu než v regálu v supermarketu. A zpěvačka, co v rozhovorech brečí o tom, jak miluje svý děti? V životě jsem neviděla tolik alkoholu v jednom bytě.
Víc špíny než na Nově
Jednou mě poslali k jedné známé „influencerce“, co dává na Instagram denně pět fotek, jak medituje, pije matchu a má všechno sladěný do béžové. Jenže když jsem tam vešla, první co mě udeřilo do nosu, byl smrad po psích hovnech. Měla doma tři malé psy, ale nikdo s nimi zjevně nechodil ven. Prostě čůrali a kakali, kde chtěli. A když jsem to nadhodila její asistentce, jen se ušklíbla, že „paní je hodně busy“.
Nejhorší ale nebyl ten bordel. Bylo to to pokrytectví. Navenek všechny ty úsměvy, hodnoty, zdravý styl života, ale vevnitř? Chaos, samota, někdy až smutek. Často jsem našla dopisy od exů, prázdný krabičky od antidepresiv, nebo plakáty s hesly jako „Jsem dost dobrá“, které byly přicvaknutý vedle zrcadla v koupelně. Čím víc jsem tam chodila, tím víc mi docházelo, že tyhle lidi si jen hrajou na dokonalost, ale sami sebe očividně nezvládají.
Silný zlom
Ten největší zlom ale přišel jedno pondělí ráno. Měla jsem jít na generální úklid do domu jedné bývalé zpěvačky, co už moc nevystupuje, ale lidi si ji pamatují. Nejdřív nic zvláštního – zaprášený skříňky, bordel v koupelně, standard. Až v ložnici jsem si všimla otevřenýho deníku. Ne že bych chtěla číst cizí věci, ale byl úplně na očích. A byla tam jen jedna věta, podtržená: „Nevím, proč ještě žiju.“
Zůstala jsem stát jak opařená. Najednou ten celý obraz spadnul. Všechny ty věci, co jsem viděla – alkohol, prázdnota, nánosy make-upu a zároveň bordel uvnitř – to všechno do sebe začalo zapadat. Jasně, že jim závidíme peníze a dovolený na Maledivách, ale nikdo nevidí, co se děje za těma luxusníma dveřma. Já jo. A změnilo mě to.
Od tý doby si už nikoho neidealizuju. Ani slavný, ani bohatý. A když se cítím mizerně, vzpomenu si na ty pokoje plný krámů, smutku a předstírání. A říkám si – možná jsem jen obyčejná ženská, co občas nestíhá vyprat nebo sežere celou čokoládu na posezení, ale aspoň žiju pravdu. A to je víc, než co můžou říct některý lidi z obálky časopisu.
