Článek
Mami, někoho ti představím
Můj syn je v podstatě celý život sám. Nedávno oslavil třicáté narozeniny a při té příležitosti jsme se domluvili, že dojede na oběd. Když jsem s ním mluvila po telefonu, tak mi mezi řečí oznámil, že nedojede sám. Byla jsem nadšená, každá matka se samozřejmě těší na svatbu, na vnoučata a všechny ty věci okolo. Já nebyla jiná. Doufala jsem, že se mu podařilo najít někoho, kdo ho bude milovat a bude s ní spokojený.
Musela jsem se vytáhnout, aby viděla, jak skvělou mámu má. Uvařila jsem svíčkovou a hovězí vývar s játrovými knedlíčky. Všechno jsem pečlivě nachystala a už jsem jen čekala, až zazvoní zvonek. Zvonek zazvonil a já šla otevřít. Když jsem dveře otevřela, tak jsem zůstala stát s otevřenou pusou.
Neznámá známá
Syn mě hned objal a já jeho. Začal: „Tak mami, tohle je Klára“, potřásla jsem si s ní rukou a představila se jí. Obě jsme hned věděly. Známe se z předchozí práce. A bohužel ne v dobrém. S Klárou jsem pracovala v mé bývalé práci. Byla jsem její nadřízená. Znám ji až příliš a nedělalo mi to vůbec dobře. Klára totiž v minulé práci rozhodila celý tým, který dělal na jednom velkém projektu. Postupně totiž flirtovala jak s managerem projektu, tak následně i s třemi muži, kteří na projektu dělali. S managerem prý dokonce měli i intimní poměr. A ten má doma samozřejmě manželku. Došlo to až do takového stavu, že si na ni někteří členové týmu stěžovali. Potom dostala výpověď.
Vyměnily jsme si několik zdvořilostních frází, ale bylo to hodně „na sílu“. Nervózní úsměvy a rozhovor o ničem. Úplně ve mě ožívaly vzpomínky na její „výkony“ v práci a to nejhorší, co když to udělá i mému synovi? Ten si ničeho nevšímal a vypadal, že je šťastný.
Mlčet nebo mluvit?
Přemýšlela jsem, jestli synovi říct všechno, co vím nebo mlčet. Pokud mu něco řeknu, tak co mu vlastně řeknu? Myšlenky se mi honily hlavou a občas jsem se přistihla, že jsem duchem nepřítomná. Co když mi syn nebude věřit a bude to brát jako podraz, pokud mu to řeknu? Na druhou stranu si myslím, že má právo to vědět.
Nakonec jsem se rozhodla, že nebudu dělat nic. Třeba její anabáze v práci byla jen nějaké slabší období a ve skutečnosti taková vůbec není. Když šel syn na záchod, tak jsem jí řekla: „Začneme znovu ano? Nebudu s ním nic řešit, ale nezklam ho.“ Souhlasila a myslím, že to i částečně pročistilo dusnou atmosféru. Každý má přece právo na druhou šanci.
