Článek
Vždycky tak milá a ochotná
Když Denisa přišla do naší kanceláře, byla jsem fakt nadšená. Konečně někdo v mým věku, s kým si můžu pokecat, poplkat o chlapech, zanadávat na šéfa a dát si kafe. Rychle jsme se sblížily, chodily spolu na obědy, po práci občas na vínko a já měla pocit, že jsem našla novou nejlepší kámošku.
Denisa byla vždycky usměvavá, dokonce mi několikrát zachránila zadek, když jsem nestíhala odevzdat report. Fakt jsem věřila, že mám vedle sebe parťačku, se kterou zvládneme úplně všechno.
Malé signály, co jsem neviděla
Jenomže pak jsem začala zjišťovat, že se dějou divný věci. Najednou se šéf začal chovat jinak – tak nějak chladněji a odtažitě. Nedocházelo mi, co se děje, ale atmosféra byla prostě divná. Myslela jsem, že to přejde. Jenže jednou mi Petr z marketingu jen tak mezi řečí prozradil, že Denisa chodí za šéfem dost často, většinou s nějakýma mýma podkladama.
Najednou mi došlo, že ta moje milá „kámoška“ si nejspíš dělá cestu nahoru na můj účet. Přesně takhle. S úsměvem, ale za zády s kudlou.
Probuzení do reality bolelo, ale pomohlo mi
Nakonec jsem si řekla dost. Přestala jsem Denise věřit a začala se věnovat víc práci než kamarádíčkování. Paradoxně tohle poznání mi otevřelo oči a pomohlo mi si uvědomit, že do práce prostě nechodím hledat nejlepší kamarádky.
Dneska se s Denisou bavíme normálně, ale už vím, kde je hranice. Největší lekce? I ta největší sympoška může mít svoje plány. Není to o paranoii, ale o tom, že občas stojí za to být trochu ve střehu.
