Článek
Nekonečné prázdniny
Syn nedávno dokončil střední školu. Byla jsem moc ráda, že odmaturoval, protože mu to poskytuje alespoň malou jistotu. Trošku jsem doufala, že po střední půjde na vysokou, ale žádnou přihlášku si nepodal, takže mé přání nebylo vyslyšeno. Po maturitě jsem mu samozřejmě nechala celé prázdniny na to, aby se pořádně vyřádil, protože to budou jeho poslední prázdniny. Potom ho čeká práce.
Skončili prázdniny a já tak nějak doufala, že sám začne hledat práci nebo alespoň nějakou brigádu prozatímní. Nic se nedělo. Září uběhlo jako voda a syn stále doma bez práce. Harmonogram byl pořád stejný. Vstával kolem poledne, potom hrál na počítači nebo byl na mobilu a to dlouho do noci.
Bez práce nejsou koláče
Nejdřív jsem se mu snažila pomoct. Nabízela jsem mu pomoc s životopisem, hledáním pohovorů nebo třeba nějaký kurz. O nic z toho neměl zájem. Když jsem ho už k něčemu opravdu donutila, tak vždy přišla výmluva. Málo peněz, moc daleko nebo by ho to prostě nebavilo. Přestávalo mě to bavit. Nejvíc co mě na tom nebavilo byly jeho reakce. Pokaždé, když jsme to řešili, tak jsme se pohádali a syn byl velmi pohoršený, že ho do něčeho nutím.
Rozhodla jsem se, že začnu jednat. Oznámila jsem mu, že od dalšího měsíce mu přestanu dávat kapesné. Přestala jsem mu vyvařovat a kupovat věci, které jsem mu dřív dopřávala. Už žádné brambůrky ani sladkosti. Reakce přišla brzo. A ne taková jakou jsem si představovala. Trucoval. Hádal se. Ale já vydržela.
Dokázali jsme to
Po tomto složitějším období jsem pozorovala změny. Začal se snažit, pomáhal mi a jednu sobotu zamnou přišel a zeptal se jak má napsat životopis. Měla jsem radost. Během 14 dnů si našel brigádu a začal chodit vypomáhat do kanceláře ve firmě našeho známého. Tam se mu asi líbilo a taky dařilo. Nabídli mu plný úvazek.
Zpětně jsem vlastně i ráda, jak to všechno probíhalo. Myslím, že syn si teď daleko více uvědomuje hodnotu obyčejných věcí. Ví, že mu nic nespadne z nebe přímo do rukou. Teď dokonce fungujeme tak, že mi přispívá na chod domácnosti. Občas nakoupí. Jsem na něj hrdá. Vím, že by to mělo být běžné a normální, ale na každého z nás ta „normálnost“ asi přijde jindy.
