Článek
Nečekaná návštěva
Byl obyčejný podvečer. Seděla jsem v kuchyni, když se otevřely dveře a náš syn v nich stál s velkým chlupatým psem po boku. Pes měl obojek, lesklou srst a vypadal jako dobře živený mazlíček, rozhodně ne nějaký potulný kříženec. Nejdřív jsem se lekla, nikdy jsme doma psa neměli a věděla jsem, že se o něj nemáme jak postarat.
„Mami, podívej, on šel za mnou až ze zastávky,“ vyhrkl syn nadšeně. „Nikdo se k němu nehlásil, tak jsem ho vzal domů.“ Pes poslušně seděl, vrtěl ocasem a působil dojmem, že je mu u nás dobře. Jenže mně hlavou běžela jediná otázka: čí ten pes je? Dala jsem mu vodu, zavolala na něj a když zvedl hlavu, všimla jsem si známky na obojku. Bylo na ní vyryté příjmení a já zůstala stát jako přikovaná.
Proč zrovna ona
Ten pes patřil sousedce kousek vedle, ženě, se kterou jsme měli dlouhodobě napjaté vztahy. Byla to ta, co si neustále stěžovala na naše děti, na hluk z našeho dvorku, na to, že prý věčně něco pálíme v krbu. Zkrátka typ člověka, se kterým byste se nejradši vůbec nepotkávali.
Když jsem synovi řekla, komu pes patří, tvářil se zklamaně. „Ale mami, ona si ho vůbec nezaslouží. Vždyť běhal po ulici, mohl ho někdo srazit!“ A já věděla, že má pravdu, nechávat psa pobíhat samotného je nezodpovědné. Jenže zároveň jsem věděla, že si nemůžeme dovolit psa nechat. To by byl malér na celou ulici.
Musíme ho vrátit
S těžkým srdcem jsme psa odvedli zpátky. Sousedka otevřela dveře s kamenným výrazem, jako by se nic nestalo. „Aha, tak ho někdo zase přitáhl. On občas uteče,“ pronesla otráveně a psa si vzala bez poděkování. Cítila jsem vztek a bezmoc. Nejen kvůli jejímu chování, ale i kvůli tomu, že syn si psa okamžitě zamiloval a teď stál smutně vedle mě. Dlouho mi opakoval: „Mami, my bychom se o něj starali líp než ona.“ A já jsem věděla, že má pravdu.
Od té chvíle jsme se doma začali bavit o tom, že si jednou psa opravdu pořídíme, který bude patřit jen nám, protože ten pocit, když vám dítě přivede domů zvíře, které si okamžitě zamiluje, ale vy ho musíte vrátit, je něco, co už nechcete zažít podruhé.
