Článek
Podivné chování
Byla to úplně obyčejná noc, která se navždy zapsala do mé paměti. Ležela jsem v posteli, napůl jsem už spala, když jsem zaslechla, že manžel ještě pořád ťuká do telefonu. Nebylo to nic neobvyklého, poslední měsíce trávil s mobilem v ruce až podezřele moc času. Ale tentokrát se zvedl a odešel do koupelny.
Slyšela jsem, jak potichu zavřel dveře, skoro jako by se bál, abych něco nepostřehla. To mě probralo. Zpozorněla jsem a nastražila uši. Chvíli bylo ticho, jen potichu tekla voda. A pak tlumený hlas. Nejdřív jsem nerozuměla jednotlivým slovům, ale brzy se mi vjemy vyjasnily. „Zítra jí řeknu, že mám práci navíc. Ne, nic nepoznala. Nemůžu se dočkat, až tě obejmu.“
Kdo to je
V tu chvíli mi srdce bušilo tak hlasitě, že jsem si myslela, že to musí být slyšet až přes dveře. Ležela jsem strnule a přehrávala si každou jeho větu v hlavě. To nebyl kolega. To nebyl kamarád. To byla žena, které šeptal slova, která mně už dlouhé měsíce neřekl. Najednou se mi začalo spojovat všechno, co mi poslední dobou nedávalo smysl. Časté „služební cesty“, příchody pozdě v noci, neustálé vymlouvání na schůzky. A ten telefon, který nikdy nenechal bez dozoru.
Já si myslela, že jde jen o stres a únavu z práce, že se vzdaluje, protože je unavený. Pravda byla mnohem krutější, vzdaluje se proto, že už dávno měl někoho jiného. Když se vrátil z koupelny, zavřela jsem oči a předstírala spánek. Netušil, že jsem všechno slyšela. A já jsem věděla, že nemůžu udělat scénu hned, musela jsem si to promyslet. Druhý den ráno jsem mu při snídani položila jednoduchou otázku: „S kým sis včera v noci telefonoval?“
Žádost o rozvod
Zbledl. Nejdřív zapíral, pak tvrdil, že si to celé pletu, že jsem určitě něco přeslechla. Když viděl, že ustoupit nehodlám, začal bagatelizovat, prý to je jen flirt, že to nic vážného není. Ale já už v jeho očích viděla pravdu. Člověk, který se musí zamykat v koupelně a šeptat v noci, už dávno překročil hranici věrnosti.
Rozvod nebyl jednoduchý krok, ale byl jediný možný. Vztah stojí na důvěře a ta se rozpadla během pár vět přes dveře. Dnes, když se ohlížím zpět, jsem paradoxně ráda, že jsem tehdy neusnula. Protože kdybych spala, dál bych žila ve lži. A někdy právě ty nejbolestivější pravdy dávají člověku sílu začít znovu, tentokrát bez člověka, který uměl šeptat krásná slova, ale ne mně.
