Článek
Rodinný oběd
Mělo to být příjemné odpoledne. Dlouho jsme se nesešli celá rodina, rodiče, sourozenci, jejich partneři, děti. Já se nabídla, že zarezervuju restauraci. Chtěla jsem, aby to bylo něco hezkého, ne obyčejná hospoda. Našla jsem podnik v centru Prahy, s krásným výhledem a výbornými recenzemi. Ceny jsem zběžně prohlédla, ale říkala jsem si, že jednou za čas si to můžeme dovolit.
V neděli jsme se všichni sešli. Usadili nás na terasu, číšníci v bílých košilích, vonělo to tam fantasticky. Děti si objednaly limonády, dospělí víno. Nikdo se neohlížel na ceny koneckonců, šlo o rodinný oběd, ne o běžný všední den. Jenže když přišel účet, všechny úsměvy ztuhly.
Vysoký účet
Číšník položil složený účet doprostřed stolu a odešel. Podívala jsem se dovnitř a zalapala po dechu. 7 860 korun. Na chvíli bylo ticho. Každý dělal, že něco hledá v kabelce nebo že si čte jídelní lístek. Nakonec se máma pousmála: „Tak kdo to vezme?“
Všichni se na sebe podívali a bylo jasné, že se nikomu nechce. „Já to zaplatím a pak se vyrovnáme,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla dělat scénu. Vytáhla jsem kartu a podala ji číšníkovi s nuceným úsměvem. Když jsem sledovala, jak platba probíhá, sevřel se mi žaludek. V duchu jsem si spočítala, že to je víc, než kolik vydělám za jeden celý týden v práci. Víc, než bych za běžných okolností utratila za jídlo za celých čtrnáct dní.
Když se z oběda stala lekce
Po jídle se všichni rozutekli. „Pošli nám částku, ať ti to vrátíme,“ slíbila sestra. Jenže týden plynul, pak druhý, a nikdo se neozval. Když jsem to po měsíci připomněla, dostala jsem odpověď: „Jo, jasně, ale my teď měli výdaje, pošleme ti to později.“ Nakonec jsem to vzdala. Oběd, který měl spojit rodinu, mě stál skoro osm tisíc a hromadu iluzí. Pochopila jsem, že ne každý chápe spravedlivé rozdělení stejně.
Od té doby, když někdo navrhne rodinný oběd, usměju se a řeknu: „Jasně, ale každý platí za sebe.“ A jestli to někomu vadí? To už není můj problém. Možná to zní tvrdě, ale naučilo mě to, že dobré vztahy se nebudují na účtech, které platí jeden za všechny. Protože jídlo se sní, nálada vyprchá, ale pocit, že vás vlastní rodina nechala v tom samotnou, ten zůstává.
