Článek
Nový začátek
Stěhování jsem brala čistě prakticky. Potřebovala jsem změnu, nové místo a klid. Byt byl po předchozích nájemnících čerstvě vymalovaný, vyklizený a připravený k nastěhování. Majitel mi řekl, že tam bydleli několik let, ale že odešli narychlo kvůli stěhování do jiného města. Prošla jsem místnosti, zkontrolovala zásuvky, skříně i koupelnu. Všechno bylo prázdné. Žádné zapomenuté věci, žádné osobní stopy. Přesně takový pocit jsem chtěla mít. Jako bych byla první, kdo tam kdy bydlel.
Do sklepa jsem šla až o několik dní později. Upřímně jsem to odkládala, protože jsem tam vlastně ani nic nepotřebovala dát. Ale majitel mi připomněl, že ke bytu patří i sklepní kóje, a tak jsem si řekla, že se aspoň podívám, v jakém je stavu. Odemkla jsem dveře a hned mě zarazilo, že tam není prázdno. V koutě stála stará kartonová krabice a vedle ní plastový box s víkem. Nebyly zaprášené tak, jak by člověk čekal. Vypadaly, jako by je tam někdo nechal schválně.
Věci, které tam neměly být
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaké harampádí, které majitel přehlédl. Otevřela jsem krabici a okamžitě jsem ztuhla. Uvnitř byly dětské boty, malé mikiny, plyšák bez oka a sešit s křivým písmem. Na obálce bylo napsáno jedno jediné slovo. Deník. V plastovém boxu byly další věci. Fotografie, kresby, lahvička s léky a několik dopisů. Neotevřela jsem je hned, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nejsou věci, na které se zapomene omylem. Bylo v nich něco těžkého, něco, co se nedá jen tak vyhodit.
Seděla jsem na studené podlaze sklepa a měla pocit, že dělám něco zakázaného. Přesto jsem otevřela deník. Nečetla jsem všechno, jen pár stránek. Byly tam zápisky o dítěti, o strachu, o nemocích a o tom, jak se věci postupně zhoršují. Žádné konkrétní jméno, žádné vysvětlení konce. Fotografie ukazovaly malé dítě v tom bytě, ve kterém teď bydlím já. Na některých snímcích bylo vidět i sklepní dveře. Tenhle detail se mi vryl do hlavy víc než cokoliv jiného.
Proč to nejde jen vyhodit
Zavřela jsem krabice a zamkla sklep. Vrátila jsem se do bytu, ale pocit klidu byl pryč. Najednou jsem vnímala každý zvuk. Každé zavrzání podlahy, každý stín. Ne ze strachu, ale z tíhy toho, co jsem viděla. Psala jsem majiteli, že ve sklepě zůstaly věci po předchozích nájemnících. Odpověděl stručně, že o ničem neví a že sklep měl být prázdný. Navrhl, ať to vyhodím.
Nedokážu to udělat. Ty věci nejsou obyčejné. Nejsou to staré lyže ani krabice s nářadím. Jsou to zbytky života, který se někde přerušil. Pořád přemýšlím, proč je tam nechali. Jestli odešli ve spěchu, nebo jestli se k nim už nechtěli vracet. Nečtu deník dál, ale vím, že tam je. Ve sklepě, pár metrů pod mýma nohama. A pokaždé, když jdu kolem dveří, mám pocit, že ten byt není jen můj. Že v něm pořád zůstalo něco, co se mnou nemá nic společného, a přesto se mi usadilo v hlavě tak pevně, že se toho nedokážu zbavit ani zavřením sklepa, ani tím, že si budu opakovat, že to není můj příběh.
