Článek
Kde je problém
U večeře se u nás doma většinou povídá o běžných věcech, kdo co dělal v práci, co bylo ve škole. Náš syn ale poslední týdny jen seděl, mlčky jedl a na otázky odpovídal jedním slovem. Mysleli jsme si, že jde o pubertu. Jenže jednoho dne se mu při jídle třásly ruce a vypadal, jako by se každou chvíli rozplakal. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se přímo: „Co se děje?“
Chvíli mlčel, pak se mu zalily oči slzami a řekl něco, co by mě nikdy nenapadlo. Přiznal, že už několik týdnů nechodí do školní jídelny, i když má obědy zaplacené. Místo toho prý bere peníze od spolužáků, aby si mohl něco koupit v automatu nebo v obchodě. Nechápala jsem. Vždyť jsme mu školní stravování vždycky hradili, nikdy jsme mu neřekli, že si nemůže dovolit oběd.
Co to má znamenat
Pak se z něj vysypala celá pravda. Několik kluků ze třídy se mu začalo posmívat, že jí moc pomalu. Jednou mu prý dokonce sebrali tác s obědem a vysypali jídlo na zem. Od té doby měl pocit, že do jídelny nemůže. Bál se, že se to bude opakovat, a tak raději začal obcházet jídelnu obloukem. Jenže hlad měl. A tak mu někteří spolužáci začali dávat drobné, prý aby si aspoň něco koupil.
Seděla jsem u stolu a cítila, jak se mi svírá žaludek. Bylo mi líto, že náš syn žil celé týdny s takovým strachem, a zároveň jsem cítila hrozný vztek. Ne na něj, ale na to, že se musel nechat živit od spolužáků jen proto, že se nikdo ve škole pořádně nevšiml, co se děje.
To se musí vyřešit
Ještě ten večer jsem zvedla telefon a volala do školy. Domluvila jsem si schůzku s třídní učitelkou a ředitelkou. Chtěla jsem, aby věděli, jak vážná situace to je, a aby se podobné věci neopakovaly. Učitelka byla překvapená, tvrdila, že o ničem nevěděla. O to víc mě mrzelo, že nikdo nezaregistroval, že dítě, které má obědy zaplacené, do jídelny nechodí.
Škola nakonec přislíbila, že se na chování žáků zaměří, a se synem si promluvil i školní psycholog. Postupně se začal do jídelny vracet, i když to nebylo hned. Pro nás to byla velká lekce. Uvědomili jsme si, že nestačí jen ptát se „jak bylo ve škole“ a spokojit se s odpovědí, že to bylo dobrý. Někdy se totiž za tím jedním slovem skrývá příběh plný bolesti, studu a strachu, který dítě samo nezvládne unést.
