Článek
Málo peněz, hodně stížností
Moje dvacetiletá dcera mi denně připomíná, jak těžký život dnes mladí mají. Všechno je drahý, nájmy, jídlo, dokonce i oblečení „na obyčejný den“, jak říká. Jenže když se jí zeptám, co vlastně dělá pro to, aby ty peníze měla, většinou se na mě uraženě podívá a řekne něco ve stylu, že „tuhle práci by za tu almužnu nikdo dělat neměl“.
Na brigády nechodí, protože ji nebaví. Trvalou práci odmítá, protože prý ještě neví, co v životě chce. A když ji požádám, aby doma aspoň pomohla s úklidem, otočí oči v sloup. Kafe si ale donese z kavárny za osmdesát korun a domů si objedná sushi. Samozřejmě za moje.
Všichni ostatní to mají lehčí
Podle ní má každý kolem ní víc štěstí. „Mami, Simona má bohatý rodiče, Tomáš už podniká, a Barča dostala auto k narozeninám.“ Nechápe, že tihle lidé možná jen neukazují svoje starosti. Anebo prostě dělají víc. Dceru ale jakákoli zmínka o zodpovědnosti vytáčí. Všechno bere jako útok – i když se jí jenom zeptám, jestli plánuje někdy v týdnu vstávat před polednem.
V jednu chvíli mi řekla, že má deprese. Snažila jsem se být chápavá, nabídla jí pomoc, kontakt na psychologa. Ale ona místo toho zůstala dva týdny zalezlá v pokoji a sjížděla Netflix. Jasně, možná si prochází nějakým obdobím, ale i období mají svůj konec, ne?
Nechala jsem ji padnout
Jednou večer se mnou seděla v kuchyni a brečela, že už to všechno nezvládá. „Všeho je moc,“ opakovala. A já jsem ji v tu chvíli konečně vyslechla. Ne moralizovala, nesrovnávala. Prostě jen mlčela. A víte co? Řekla mi, že se bojí. Že si připadá neschopná, protože se jí pořád všechno nedaří. A že se srovnává se všema těma lidmi z Instagramu, co mají na všechno peníze, vztahy a kariéry.
Ten večer mi došlo, že možná není jen líná. Možná jen neví, jak začít. A já ji celou dobu tlačila, protože jsem chtěla, aby byla silná, samostatná a „normální“. Ale zapomněla jsem, že ani já jsem ve dvaceti nebyla žádná hrdinka. Taky jsem měla období, kdy jsem se motala v kruhu a doufala, že mi někdo ukáže cestu.
Tak jsem jí přestala říkat, co má dělat. Řekla jsem jí, že když chce, může se na chvíli opravdu složit. Ale že až se zvedne, půjdu vedle ní. A teď? Začala pracovat na poloviční úvazek v knihkupectví. Pro většinu z nás malý krok, ale pro ni obrovský.
