Článek
Návštěva koupaliště
Byl parný letní den a já se rozhodla, že si dopřeju odpočinek na místním koupališti. Vzala jsem si mé zelené plavky, ručník, knížku a těšila se, že na pár hodin vypnu hlavu. Voda v bazénu lákala, lidé se smáli, děti dováděly a já se cítila uvolněně. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě čeká příjemné odpoledne. Po krátkém slunění jsem se rozhodla skočit do vody. Pár temp a hned jsem cítila, jak ze mě opadá napětí.
Jenže pak se stalo něco, co bych nepřála nikomu. Najednou jsem ucítila, jak se mi uvolnily šňůrky na bocích. Než jsem stihla zareagovat, proužek látky mi uplaval od těla. Moje kalhotky zmizely kdesi v modré hladině a já zůstala naprosto paralyzovaná. První instinkt byl ponořit se co nejhlouběji a rukama hledat ztracený kousek látky. Jenže marně. Proud vody je odnesl někam pryč. Zůstala jsem bez spodního dílu, obklopená lidmi a s vědomím, že z bazénu musím ven. Jenže jak?
Nekonečná cesta ven
Snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř jsem panikařila. Držela jsem se u okraje, bradu ponořenou až do vody, a doufala, že si nikdo ničeho nevšimne. Čas se vlekl a já věděla, že nemůžu zůstat v bazénu navždy. Lidé kolem mě plavali, smáli se, a já měla pocit, že se na mě všichni dívají, i když to nebyla pravda.
Rozhlížela jsem se zoufale kolem, jestli kalhotky někde neuvidím, ale nikde nic. Byly pryč. Přemýšlela jsem, jestli se mám připlížit ke schůdkům nebo prostě vylézt po žebříku a riskovat. Ani jedna možnost nevypadala dobře. Nakonec jsem se nadechla a rozhodla, že musím prostě jednat. Pomalu jsem doplavala ke kraji, přitiskla se k okraji bazénu a snažila se zakrývat, co šlo. Každý pohyb byl utrpení. Voda, která mi ještě před chvílí připadala osvobozující, se změnila v žalář.
Trapas
Když jsem se konečně vyškrábala ven, měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Sklonila jsem hlavu, obalila se rukama a rychle běžela ke svým věcem. Vnímala jsem šum, smích a hlasy lidí kolem. Nevěděla jsem, jestli se opravdu smějí mně, ale v té chvíli jsem byla přesvědčená, že ano. Každý krok na rozpálených dlaždicích byl jako věčnost.
U ručníku jsem se zabalila, sedla si a zhluboka dýchala. Uvnitř jsem se třásla hanbou, měla jsem chuť se propadnout pod zem. Pár minut, které by za normálních okolností byly bezvýznamné, se pro mě změnily v nekonečnou noční můru. Od té chvíle si na koupališti kontroluji plavky dvakrát, někdy i třikrát. Tenhle trapas mi ukázal, jak rychle se může obyčejný den změnit v nezapomenutelnou lekci.
