Článek
Tajemství
Byl to úplně obyčejný večer, kdy jsme po večeři seděli u stolu. Syn se vrtěl, byl nezvykle nervózní a koukal na mě s výrazem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Čekala jsem, že přijde s prosbou o novou hru na počítač, nebo že přizná, že dostal špatnou známku. Jenže to, co nakonec řekl, mi málem zastavilo srdce. „Mami,“ začal potichu, „já jsem viděl, co dělá táta, když chodí večer na zahradu.“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. V hlavě se mi během vteřiny přehrály desítky scénářů. Že kouří, přestože slíbil, že už s tím skoncoval. Že tam tajně popíjí, aby se uklidnil po práci. Nebo, a to bylo nejhorší, že tam má něco nebo někoho, kdo do našeho života nepatří. Syn na mě dál upřeně koukal a já cítila, jak se mi klepou ruce. „A cos viděl?“ zeptala jsem se opatrně, skoro se mi nechtělo slyšet odpověď.
Komu volá
„On tam má schovaný mobil,“ řekl syn a nervózně si kousal ret. „A pořád si s někým píše. Směje se u toho. Já jsem ho jednou slyšel, jak říkal, že se těší, až ji zase uvidí.“ Málem mě trefil šlak. Najednou mi docvaklo, proč je poslední měsíce tak odtažitý, proč se mnou skoro nemluví a proč tráví večery venku místo doma s rodinou. A taky proč má chvílemi tak podezřele dobrou náladu, ale vždycky jen do chvíle, než vejde zpátky do domu.
Poslala jsem syna do pokoje, tvářila jsem se klidně, ale uvnitř mě spalovala zuřivost a strach. Seděla jsem na židli a v hlavě se mi honilo jediné: s kým si to píše? A proč se musí schovávat na zahradě? Přišla jsem si ponížená, podvedená, a přitom jsem neměla jediný důkaz, jen slova vlastního dítěte. Ještě tu noc jsem čekala, až půjde zase ven. Stála jsem potichu u okna a sledovala ho. A opravdu, vytáhl z kapsy mobil, rozsvítil displej a začal zběsile psát. Viděla jsem na jeho tváři ten úsměv, který už dávno nepatřil mně.
Všechno hezké jednou končí
Nevydržela jsem to. Otevřela jsem dveře a šla k němu. „Tak s kým si to píšeš?“ vyhrkla jsem bez přípravy. Lekl se, úplně zbledl, ale pak se rychle vzpamatoval. „Co tu děláš? To není tvoje věc,“ odsekl. „Není moje věc?“ zopakovala jsem a cítila, jak se mi třese hlas. „Jsem tvoje žena. Máme spolu rodinu. A ty mi tajně chodíš na zahradu, abys mohl psát jiné ženské? To myslíš vážně?“
Chvíli mlčel, díval se do země a pak se nadechl. „Je to jen kamarádka,“ řekl tiše. „Potřeboval jsem si s někým povídat, protože doma už spolu skoro nemluvíme.“ Ta slova mě bodla přímo do srdce. Možná to nebyla otevřená nevěra, ale bylo to pro mě stejně bolestivé. Cizí žena dostávala jeho pozornost, jeho úsměvy, jeho tajemství. To, co dřív patřilo jen mně. Stála jsem tam, slzy na krajíčku, a nevěděla, co říct. Věděla jsem ale jedno – od té chvíle už nikdy nebude nic jako dřív.
