Článek
Když se manžel nečekaně nabídl
Po deseti letech manželství jsem už dobře znala jeho přístup k vaření. Nikdy ho to nebavilo a pokaždé tvrdil, že „u sporáku není jeho místo“. Proto mě překvapilo, když jednoho pátečního odpoledne přišel domů s úsměvem a oznámil: „Dneska nevař, postarám se o večeři já.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Napadlo mě, že má asi výčitky svědomí, nebo že mě chce potěšit. Měla jsem náročný týden a myšlenka, že si konečně sednu a někdo uvaří mně, zněla jako zázrak. S úsměvem jsem mu poděkovala a šla si odpočinout. Z kuchyně se ozývalo cinkání hrnců a občasné zaklení. Podle těch zvuků to znělo, že bojuje o život, jenže pak zazvonil jeho telefon. V tu chvíli jsem ještě netušila, že právě ten hovor všechno změní.
Když jsem zjistila pravý důvod
Telefon zůstal na stole, vibroval a rozsvítil se. Na displeji svítilo jméno Lenka. Nikdy jsem o žádné Lence neslyšela. Zvědavost mi nedala, vzala jsem ho do ruky a zpráva, která se objevila, mi vyrazila dech. „Těším se na zítra, až mi zase uvaříš tu tvoji slavnou večeři. Doufám, že dneska to doma zvládneš bez podezření.
Zůstala jsem ztuhlá. V hlavě se mi všechno spojilo, jeho náhlá ochota, dobrá nálada, snaha být pozorný. Nešlo o mě. Cvičil si na ní, zkoušel si recept, kterým chtěl zítra ohromit jinou ženu. Ve chvíli, kdy přišel do obýváku s talířem těstovin a vítězným výrazem, jsem už byla rozhodnutá.
Když jsem se rozhodla odejít
Položila jsem jeho telefon na stůl a tiše řekla: „Lenka se na zítřek moc těší.“ Zbledl. „Ty jsi mi četla zprávy?“ „Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A víš co? Tu večeři si sněz sám. Já odcházím.“ Nevěřil, že to myslím vážně. Ale já si vzala kabelku, kabát, klíče a odešla. Ne proto, že bych nezvládla zradu, ale protože jsem si uvědomila, že láska, která potřebuje zkoušku s někým jiným, už není láskou.
Ten večer jsem spala u kamarádky a poprvé po dlouhé době se mi dýchalo volně. Věděla jsem, že tohle byl začátek konce, ale taky nový začátek pro mě. Protože někdy člověk musí odejít od stolu, i když je večeře právě hotová.
