Článek
Asi potřebuje klid
Nejdřív to bylo nenápadné. Neodpověděla hned, pak až druhý den. Říkala jsem si, že toho má hodně, že se ozve později. Byly jsme zvyklé si psát nepravidelně, takže mi to nepřišlo podezřelé. Jenže postupně začaly mizet i reakce na obyčejné věci. Přání k narozeninám. Krátká otázka, jak se má.
Začala jsem si to vysvětlovat za ni. Práce, únava, problémy. Nechtěla jsem být dotěrná. Zároveň mi ale v hlavě vrtalo, že něco není v pořádku. Viděla jsem, že je online, že reaguje jinde, jen ne mně. A tenhle rozpor se špatně ignoruje, i když se o to snažíš.
Bolavá nejistota
Po několika týdnech jsem si připadala trapně. Jako někdo, kdo píše do prázdna. Zvažovala jsem, jestli se mám ozvat přímo a zeptat se, jestli se něco stalo. Zároveň jsem měla strach z odpovědi. Nebo z toho, že žádná nepřijde. Ticho je zvláštní v tom, že tě nutí pochybovat hlavně o sobě.
Začala jsem si přehrávat staré rozhovory. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco neřekla špatně, jestli jsem ji neurazila, jestli jsem nebyla necitlivá. Čím déle to trvalo, tím víc jsem měla pocit, že jsem se ocitla v nějakém trestu, o kterém mi nikdo neřekl pravidla.
Pravda, která přišla oklikou
Dozvěděla jsem se to náhodou. Přes společnou známou, se kterou jsem se potkala úplně mimochodem. Zmínila se o ní jen tak, v jiné souvislosti. A pak dodala větu, která mi všechno vysvětlila. Že se na mě kamarádka zlobí. Kvůli věci, o které jsem vůbec netušila, že existuje.
Prý jsem ji zklamala. Prý jsem v jedné situaci nebyla na její straně, i když jsem o tom tak nikdy nepřemýšlela. Všechno si vyložila po svém a místo aby se mnou mluvila, rozhodla se prostě zmizet. Bez vysvětlení, bez šance něco napravit. V tu chvíli mi došlo, že nejhorší na tom není ztráta kamarádky. Ale to, že jsem se o důvodu dozvěděla od někoho jiného. Nepsala jsem jí už. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale proto, že jsem pochopila, že vztah, který se rozpadne potichu a bez rozhovoru, už vlastně skončil dřív, než jsem si to stihla uvědomit. A že někdy není největší zrada to, co si o tobě někdo myslí. Ale to, že ti to nikdy neřekne.
