Článek
Dlouho odkládaná proměna
Na návštěvu kadeřnictví jsem se těšila celý týden. Po náročném období v práci jsem chtěla aspoň malou změnu a trochu si odpočinout, upravit vlasy, cítit se zase hezky. Objednala jsem se k nové kadeřnici, kterou mi doporučila kolegyně. Prý je „úžasná a upřímná“. To druhé jsem tehdy podcenila.
Hned po příchodu se na mě podívala a místo pozdravu prohlásila: „No, s tímhle budeme mít hodně práce.“ Nechápavě jsem se usmála. Řekla jsem, že chci jen zastřihnout konečky a trochu oživit barvu. Ale ona dál kroutila hlavou a komentovala každý pramen. „Máte to úplně zničené, to už nic nezachrání. Tady vám to odchází, tady vám to lámou barvy, tohle je hrůza.“
Kritika nebo výsměch
Snažila jsem se to brát s nadhledem. Myslela jsem, že prostě mluví upřímně, jen trochu drsněji. Ale čím víc mluvila, tím víc jsem se cítila jako někdo, kdo sem vůbec nepatří. „Já bych vám to nejradši celé ostříhala,“ řekla po chvíli a dodala: „Ty vlasy jsou bez života, jak vaše barva pleti.“
V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nevybuchla. Seděla jsem v křesle, kolem mě další zákaznice, a ona si zjevně ani neuvědomovala, jak ponižující to zní. Když jsem se zeptala, jestli by to aspoň mohla zkusit zachránit tónovací barvou, odfrkla: „To by byla ztráta času. Měla byste si spíš koupit paruku.“
Když jsem se zvedla a odešla
Podívala jsem se na sebe do zrcadla, ale ne na vlasy, ale na svůj výraz. A došlo mi, že tam sedím a nechávám se urážet člověkem, který by mi měl pomoct cítit se lépe. Zvedla jsem se, sundala ochranný plášť a řekla klidně: „Děkuji, ale nechci, aby se mi někdo dotýkal vlasů, když mi říká, že nemají cenu.“
Kadeřnice zvedla obočí. „Takže odcházíte?“ zeptala se. „Ano,“ odpověděla jsem. „A bez placení, protože za ponížení se totiž neplatí.“ Vzala jsem kabelku, prošla kolem zkoprnělých zákaznic a vyšla ven. Cestou domů jsem se dívala do výlohy a poprvé po dlouhé době si řekla, že moje vlasy nejsou vůbec špatné. Možná nejsou dokonalé, ale jsou moje – stejně jako sebeúcta, kterou jsem si ten den vzala zpátky.
