Článek
Pomoc kamarádovi
Byli jsme přátelé roky. Když mi zavolal, že potřebuje půjčit peníze, ani mě nenapadlo pochybovat. Tvrdil, že se mu zpozdila výplata a že mi vše vrátí do měsíce. Nešlo o horentní sumu, ale pro mě to nebylo zanedbatelné. Bez řečí jsem mu peníze dala, protože jsem věřila, že přátelství je silnější než jakákoli částka peněz.
Prvních pár týdnů mi občas napsal, že „na mě nezapomněl“. Pak se zprávy staly vzácnější, nakonec úplně zmizely. Když jsem se mu připomněla, odpověděl, že „teď nemá, ale brzy to vyřeší“. Jenže „brzy“ se táhlo měsíce. A čím víc se vymlouval, tím víc jsem měla pocit, že mě prostě využil.
Po dobrém to nepůjde
Jednou jsem ho potkala na benzínce a on si kupoval cigarety, kávu a stírací los. Zasmál se, mávl rukou a řekl: „Jo, tobě to dlužím, neboj, vrátím to hned jak se trochu zmátořím.“ Ten tón mě urazil. Nebylo v něm ani kousek studu. Cestou domů jsem přemýšlela, jak ho donutit, aby mi peníze vrátil, aniž bych dělala hysterickou scénu.
A pak mě napadlo řešení. Věděla jsem, že se rád předvádí na sociálních sítích. Psal tam o tom, jak má super život, jak si lidi můžou dovolit mu věřit. Tak jsem na svůj profil napsala krátký, neurčitý status: „Nejhorší je, když vám někdo dluží peníze, a přitom se chvástá, jak má čest a zásady.“ Bez jmen, bez detailů. Do hodiny mi přišla zpráva od něj: „To jako myslíš mě?“ Odpověděla jsem klidně: „Když se v tom poznáváš, asi víš proč.“
Najednou to jde
Druhý den mi napsal, že se sejdeme. Přinesl všechny peníze do poslední koruny. Tvrdil, že zrovna dostal zakázku a že jsem to zbytečně hrotila. Jen jsem se usmála a řekla: „Kdybych to neřešila, asi bych se těch peněz nedočkala nikdy.“
Od té doby se ke mně chová s nečekanou úctou. Možná proto, že pochopil, že nejsem naivní. Možná proto, že ví, že když mě někdo podvede, dokážu si s tím poradit i bez křiku. A já? Naučila jsem se, že přátelství a půjčky nejdou dohromady. Pokud člověk chce zůstat kamarádem, neměl by se stát věřitelem. Ale když už se to stane, je lepší být chytrý než hodný.
