Článek
V neděli šestého dubna jsme zůstali zaražení. Já, rodina, sousedé, lidi v tramvaji, v práci, na sociálních sítích. Ticho. Jen těžký povzdech, když se člověk dozví, že někdo tak mladý a statečný už tady není. Anička Slováčková, dcera známých rodičů, zpěvačka, herečka, ale především silná ženská, která se dlouho a odvážně prala s nemocí, které dnes říkáme skoro až tiše. Odešla ve svých devětadvaceti letech. Bez velkých slov. Bez okázalého rozloučení. V tichu. A právě to ticho jí zůstává dlužno. Protože co se děje od toho dne, není smutek. Není pocta. Není úcta. Je to hyenismus. Denně. Neomalený, drzý, bez jakékoli hranice.
Otevřete si noviny, projedete feed, rozkliknete zpravodajský web – a místo jedné důstojné vzpomínky na člověka, který odešel, se na vás valí příval titulů, co by si žádná máma, žádný táta, žádná kamarádka a žádný slušný člověk nepřál číst. Každý den deset, dvacet článků. Pořád dokola. Fotky, kde se usmívá. Fotky, kde pláče. Spekulace, kdo byl u její postele. Co řekla naposled. Kdo jí držel ruku. Co se odehrálo v nemocnici. Jak to vnímal otec. Co napsala matka. Kdo se zhroutil, kdo ještě nic neřekl a kdo prý řekl málo. Jako kdyby to nebyl životní konec, ale nekonečný seriál.
A lidé? Ti už přestávají číst se smutkem. Začínají číst ze zvyku. Kliknou. Rolují. A nadávají. „Zase ta Slováčková.“ „To je hnus.“ „Nechte ji už být.“ Jenže kliknou. A to stačí. Algoritmus zafunguje. Další redaktor sepíše další článek. O tom, že kdosi reagoval na status někoho jiného. O tom, co kdo řekl v pořadu, který už dávno nemá se skutečným novinařstvím nic společného. O tom, jak se kdysi kdosi s Aničkou potkal na akci. O tom, kdo na pohřbu měl černé brýle a kdo brečel moc a kdo málo. Opravdu tohle chceme?
Média se chovají, jako by smrt slavného člověka byla zlatý důl. A možná jim to i vychází. Možná tam někde sedí někdo, kdo přesně ví, že smrt se prodává. A že čtenáři klikají. Jenže zrovna Anička si tohle nezaslouží. Ne proto, že by byla slavná. Ale proto, že byla opravdová. O své nemoci mluvila otevřeně, bez patosu, s nadhledem, který občas vyrazil dech. Sdílela věci, které by většina lidí nikdy ven nepustila. Ne proto, že chtěla pozornost. Ale protože chtěla pomoct. Osvětu. Naději. A hlavně – normálnost. Přála si, aby rakovina nebyla tabu. A aby se lidé, co ji mají, necítili jako odpad. A místo toho, aby teď dostala klid, ji trhají na kousky.
Jeden titulek byl o tom, že „její přítel promluvil“. Další, že „známe místo, kde zemřela“. Pak článek o tom, kdo ji „v posledních dnech navštívil“. A pak seznam kondolencí. Kdo napsal srdíčko. Kdo napsal slova. Kdo nenapsal nic. A hned se hodnotí. Kdo projevil dost smutku a kdo zklamal. Jako bychom my měli právo hodnotit bolest někoho jiného. Jako by smutek měl být předepsaný, ověřitelný a veřejně doložitelný. Jenže on není. Smutek bolí v tichu. Ve stínu. V noci. A nepotřebuje být na titulce.
Tady nejde o jednu známou dívku. Jde o princip. O to, že média dnes neumí držet smutek. Neumí mlčet. Neumí čekat. Neumí se zastavit. Berou všechno. Každou emoci. Každé gesto. Každý obrázek. Všechno rozpitvají. A pak znovu. A znovu. A ještě jednou. Jako by šlo o sezónní trend. „Teď jedeme Slováčkovou. Pak se uvidí.“ A mezitím sedí doma její blízcí. A čtou. Nebo raději nečtou. Protože už nemůžou. Protože místo zármutku dostali show. A místo prostoru ke vzpomínce jen neustálou potřebu někoho „dojít pro další citaci“.
Anička zemřela. Ne proto, aby se na tom někdo přiživil. Ale proto, že měla nemoc, která neodpouští. A jejím posledním přáním určitě nebylo, aby se její tvář objevovala každý den vedle bulvárních titulků, drbů a výmyslů. Ale aby tady zůstala důstojnost. Lidskost. Úcta. Slova, která se dnes v redakcích používají asi jen jako ironie.
Kolik ještě článků vznikne? Kolik „vzpomínek“ od lidí, kteří ji třeba nikdy osobně nepoznali? Kolik fotek vytáhnou? Kolik detailů o její rodině se ještě rozpitvá? A kolik lží se objeví, protože pravda už nestačí? A kdo řekne dost?
Nevím, jestli to někdo z redakcí čte. Ale pokud ano, zkuste se na chvíli zastavit. A představit si, že Anička je vaše sestra. Vaše dcera. Vaše kamarádka. Že by vám právě odešel někdo, koho milujete. A že by o něm každý den někdo psal. Bez citu. Bez ohledu. Bez výdechu. Jen proto, že to „frčí“. Cítili byste vděk? Nebo by vám bylo špatně? Protože nám je špatně. Ne z Aničky. Ale z vás. Z toho, co děláte. Z toho, co si dovolíte.
Nechte ji být. Nechte ji jít. Nechte její tvář zmizet z výdělečných algoritmů. A nechte její jméno patřit k tomu, co opravdu znamenalo. Ne ke článkům, které ničí památku. Ale k příběhu, který měl sílu. A který si zaslouží ticho. Ne křik. Ticho. A klid. To jediné, co by jí teď skutečně pomohlo. A co jí pořád někdo odpírá.
Stačí. Už dost.
