Článek
Že se na chvíli zastaví, přestanou šermovat bulvárními titulky a zamyslí se nad tím, co a jak o takovém člověku vlastně píšou. Ale stačí jeden jediný screenshot z běžného článku a je jasné, že místo úcty přichází jen rutina, povrchnost a neuvěřitelná neúcta. V textu, který měl být oslavou jejího života, vzpomínkou na to, odkud vzešla, se čtenář dočte, že se narodila herečce Dagmar Štrasové. A právě v tu chvíli zamrzne celé moje čtení.
Dagmar Štrasová? Komu? Kdo? Kdy? O kom to vůbec mluvíte? Jak si může redaktor, editor, kdokoliv z těch, kdo prošel ten text, dovolit zveřejnit tak fatální chybu a ještě v článku o ženě, která celý svůj život ukazovala, že slovo má váhu a že rodina je pro ni všechno? Vždyť každý, kdo zná českou kulturu aspoň rámcově, ví, že Anička byla dcerou Dagmar Patrasové. Dády. Dády, kterou jsme milovali jako děti. Dády, která zpívala, hrála, smála se, vyprávěla pohádky, rozdávala energii, kterou si pamatujeme dodnes. A místo toho se v médiu, které se považuje za jeden z hlavních českých portálů, objeví jméno, které neexistuje. Které v tomhle kontextu nedává žádný smysl.
Tohle není jen chyba. Tohle je výsměch. Ne jen rodině, ale všem, kdo čtou, kdo si váží slova, kdo si pamatují, kdo ještě věří, že média mají nějakou odpovědnost. Že existuje moment, kdy se nepíše pro kliky, ale pro památku. Pro člověka. A hlavně – pro pravdu.
Dagmar Štrasovou skutečně neznám. A Dámu Štrasovou už rozhodně ne. Láska dětských srdcí je jen jedna, a to DÁDA PATRASOVÁ.
Anička Slováčková byla výjimečná žena. Ne kvůli tomu, že byla slavná. Ale protože dokázala spojit sílu a zranitelnost v jedno. Mluvila o věcech, o kterých se ostatní bojí mluvit. Šla příkladem, i když věděla, že cesta bude bolet. A její rodina za ní stála. I Dáda. I ta, kterou teď někdo přejmenoval jak z nepozornosti, tak z naprostého nezájmu.
Když člověk čte článek, který má být poctou, a místo toho najde do očí bijící chybu už v prvních řádcích, něco se v něm sevře. Není to jen o překlepu. Je to o tom, že mediální prostor už ztratil jakoukoli hranici. O mrtvých se má mluvit s úctou. A o živých, kteří zůstávají, taky. A pokud neumíme ani správně napsat jméno ženy, která v devadesátých letech definovala dětskou televizi a zároveň celý život stála po boku dcery, která bojovala s rakovinou statečněji než leckterý politik s volební kampaní, pak jsme opravdu ztratili soudnost.
Tohle není výzva k hejtům. To je jen tichý, smutný povzdech nad tím, kam jsme se jako společnost dostali. Když i ti, kdo by měli být garantem informací, selhávají v základní věci – napsat správně jméno. A dělají to ve chvíli, kdy to nejvíc bolí. Kdy by to nejvíc mělo být správně.
Možná je čas přestat psát o Aničce Slováčkové jen jako o dceři slavné herečky. A začít psát o ní jako o silné ženě, která tu po sobě zanechala mnohem víc. Ale pokud už se k její rodině vztahujeme, udělejme to správně. Dejme jí i její matce to, co si zaslouží – respekt. A jméno, které jim právem patří.
