Článek
Rutina, kterou by zvládl kdekdo, ale já ji dělám poctivě a s radostí. Nebo jsem alespoň dělala, než přišel minulý pátek.
Ten den jsem jako obvykle kontrolovala svůj bankovní účet, abych zjistila, jestli už dorazila výplata. Dorazila. Jenže něco nesedělo. Místo obvyklých 32 tisíc tam svítilo jen 29. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký omyl. Třeba se sekla účetní, nebo banka provedla nějakou chybu.
Hned v pondělí jsem zamířila rovnou za naší mzdovou účetní Janou. Byla to příjemná padesátnice, která měla vždycky pro každého vlídné slovo a nikdy nedělala chyby. Jenže tentokrát jen pokrčila rameny. „To není chyba, Petro. Tak to přišlo od vedení. Já jen zadávám čísla, která mi pošlou,“ řekla mi omluvně a bylo vidět, že je jí to trapné.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se rovnou za ředitelem. Lukáš, třicátník s věčným strništěm na bradě a neustále rozepnutým vrchním knoflíčkem u košile, byl typem šéfa, který se snažil být kamarád všech. Až na to, že pravý kamarád vám nesebere tři tisíce z výplaty bez varování. „Můžu dál?“ zaklepala jsem na jeho dveře. „Jasně, pojď, co potřebuješ?“ odpověděl s úsměvem, který mu zmizel z tváře, jakmile viděl můj výraz.
„Mám o tři tisíce míň ve výplatě. Jana říká, že to není chyba, že to tak přišlo od vedení,“ řekla jsem rovnou, protože nemám ráda obcházení. Lukáš si povzdechl a odložil pero, kterým si pohrával. „Jo, to je pravda. Museli jsme trochu upravit rozpočet na marketing. Všem jsme to lehce snížili, není to nic osobního.“
„Lehce? Tři tisíce z mojí výplaty není lehké snížení. To je skoro deset procent,“ namítla jsem. „No tak, Petro, nedělejme z toho drama. Jsi single, nemáš děti, nájem platíš se spolubydlící. Tři tisíce, to si ani nevšimneš,“ řekl s úsměvem, který měl být povzbuzující, ale ve mně vyvolal jen pocit, že mi někdo dal facku.
V tu chvíli jsem ztuhla. To, že nemám děti a nežiji sama, automaticky znamená, že si mohu dovolit mít méně peněz? Jakoby všechny moje ostatní výdaje neexistovaly. Jakoby moje práce měla jinou hodnotu jen proto, že nemám rodinu.
„Lukáši, to myslíš vážně? Moje životní situace přece nijak nesouvisí s mým pracovním výkonem nebo s tím, kolik by moje práce měla být placená,“ odpověděla jsem, když jsem se konečně zmohla na slovo. „Podívej, všichni musíme něco obětovat. Firma teď prochází těžkým obdobím. Potřebujeme investovat do nových technologií, abychom zůstali konkurenceschopní,“ vysvětloval trpělivě, jako by mluvil s dítětem.
Asi čekal, že začnu chápat vyšší dobro firmy, ale místo toho jsem viděla jen pokrytectví. „A jak to, že vedení žádné oběti nepřináší? Minulý týden jsi přece přijel v novém autě,“ připomněla jsem mu. Zatvářil se dotčeně. „To je firemní vůz. To je úplně jiná položka v rozpočtu.“ Samozřejmě. Jiná položka v rozpočtu. Kdyby se škrtalo ve firemních vozech, třeba by na moje tři tisíce zbylo.
Ten večer jsem seděla u počítače a aktualizovala svůj životopis. Ne že bych chtěla hned odejít, ale začala jsem se rozhlížet. A taky jsem si spočítala, kolik vlastně firma ušetří, když sebere tři tisíce deseti lidem z marketingu. Třicet tisíc měsíčně. Což je zhruba tolik, kolik stojí leasing na to nové auto našeho šéfa.
Ve středu jsem si všimla, že Lukáš svolal poradu celého týmu. S nadšením nám oznámil, že firma překonala očekávání investorů a pravděpodobně budeme expandovat na Slovensko. Když jsem se pak zeptala, jestli to znamená, že se naše platy vrátí na původní úroveň, zatvářil se překvapeně. „To teď není na pořadu dne, Petro. Musíme myslet strategicky,“ odbyl mě.
Překvapilo mě, kolik kolegyň a kolegů se přidalo na mou stranu. Nebyla jsem jediná, koho ta nespravedlnost štvala. Eva, která má dvě děti, dostala slevu jen dva tisíce, protože je přece samoživitelka, takže ji museli nechat víc. Tomášovi zase ubrali čtyři, protože jeho přítelkyně pracuje v IT, takže vydělává dost. Jako by naše platy měly být určovány podle toho, s kým žijeme, a ne podle toho, jakou práci odvádíme.
Od té středy uběhly dva týdny. Zítra mám pohovor v jiné firmě. Možná to nikam nepovede, ale pocit, že dělám něco pro sebe, je osvobozující. A jedno už vím jistě – nikdy nepřijmu myšlenku, že bych si „ani nevšimla“ tří tisíc korun. Protože každá koruna, kterou dostávám za svou práci, má svou hodnotu. Stejně jako já.
