Článek
Jako by jediné, co mě teď čekalo, bylo sedět na zahradě, zalévat muškáty a čekat na návštěvy vnoučat. Jenže já jsem se tak necítila. Ani trochu.
Jmenuji se Marie a v sedmdesáti jsem rozjela podnikání, o kterém se mi ani nesnilo. Ne proto, že bych musela, ale proto, že jsem konečně našla odvahu. Skoro celý život jsem pracovala jako účetní v jedné stavební firmě. Rok po roce, čísla, faktury, daňová přiznání. Práce, která mě živila, ale nikdy mě nenadchla.
Jednoho dne, asi tři měsíce po mých sedmdesátých narozeninách, jsem seděla právě v tom darovaném křesle a listovala časopisem o zahradničení. A tam byl článek o ženě, která prodávala domácí mýdla na farmářských trzích. „To bych přece zvládla taky,“ pomyslela jsem si. Odjakživa jsem ráda experimentovala s bylinkami a vůněmi. Moje skříň byla plná sušených květin, esenciálních olejů a různých směsí, které jsem míchala pro radost.
„Babičko, nemyslíš, že je na takové věci už pozdě?“ zeptala se mě vnučka Tereza, když jsem jí o svém nápadu řekla. Skoro sedmnáctiletá, plná života a energie, a přesto se na mě dívala, jako bych byla křehká porcelánová panenka, kterou je třeba opatrovat.
„A kdy to bude ten správný čas, zlatíčko? Až mi bude osmdesát? Nebo devadesát?“ odpověděla jsem jí s úsměvem. Abych byla upřímná, sama jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Ale věděla jsem jedno – pokud to nezkusím teď, nikdy to nezkusím.
Začala jsem pomalu. Nejdřív jsem vyrobila několik mýdel podle receptů z internetu. Prvních pět dávek byl naprostý propadák. Buď byly příliš mastné, nebo se drolily, nebo nevoněly tak, jak jsem si přála. Ale neuvěřitelně mě to bavilo. Každý neúspěch byl krokem k tomu, co jsem chtěla vytvořit.
Manžel Josef mě zpočátku pozoroval s pobaveným výrazem. „Ty ses zbláznila, ne? V našem věku bychom si měli užívat klidu,“ říkal, když jsem popáté přestavěla kuchyň na improvizovanou laboratoř. Ale když viděl, jak mi při práci září oči, přestal se posmívat a dokonce mi koupil profesionální formy na mýdla.
Půl roku po mých sedmdesátých narozeninách jsem měla první stánek na malém lokálním trhu. Byla jsem nervózní jako školačka před první hodinou. Moje ruce, poznamenané artritidou, se třásly, když jsem vyskládávala svá mýdla na stůl. „Nikdo si nic nekoupí,“ opakovala jsem si v duchu. A pak přišla první zákaznice.
„To voní nádherně,“ řekla mladá žena a zvedla k nosu mýdlo s levandulí a medem. „To jsem vyrobila já,“ odpověděla jsem hrdě a cítila, jak mi tváře rudnou rozpaky. „Vy? A z čeho to je?“ zeptala se se zájmem.
Ten den jsem prodala všechna mýdla. Všechna do jednoho. A co víc – lidé se ptali, jestli budu příští týden zase. Cítila jsem se jako omládlá o třicet let. Už to nebyla jen zábava, byl to začátek něčeho nového.
„Babí podniká a je na Instagramu!“ chlubila se Tereza svým kamarádkám, když mi založila profil pro moje mýdla. Učila mě, jak fotit produkty, jak komunikovat se zákazníky online. „Jsi úplně jiná než babičky mých kamarádek,“ říkala mi s obdivem.
Dnes, dva roky po mých sedmdesátých narozeninách, mám malou, ale prosperující značku přírodních mýdel. Moje výrobky prodávám na trzích, v několika lokálních obchodech a dokonce i přes internet. Není to žádné impérium, ale vydělávám dost na to, abych mohla investovat do nových vůní a ingrediencí. A hlavně – cítím se potřebná a vitální.
„Kdybys mi před třemi lety řekla, že budu v důchodu podnikat, vysmála bych se ti,“ řekla jsem nedávno své kamarádce Haně, která se inspirovala mým příkladem a začala prodávat své háčkované hračky.
Víte, co je na tom všem nejlepší? Že jsem konečně pochopila, že věk je jen číslo. Že nikdy není pozdě začít něco nového. Že radost z tvoření a pocit užitečnosti jsou tím nejlepším lékem na stárnutí.
Takže až vám někdo řekne, že na něco už jste moc staří, nevěřte mu. Důchod nemusí být konec – může to být začátek něčeho úžasného. Já teď ve svých dvaasedmdesáti žiju naplno a každý den se těším, co nového mě čeká. A to křeslo na zahradě? To používám jen když si potřebuji odpočinout mezi mícháním nových receptů.
