Článek
Jenže pak stačí jedno rozhodnutí – jedno kácení stromů těsně za hranicí pozemku – a zjistíte, že v otázce sousedských vztahů platí úplně jiná pravidla. Pravidla, kde zdravý rozum, ohleduplnost a elementární slušnost někdy neznamenají vůbec nic.
Bylo to v březnu, když jsem si všimla prvních změn. Nejprve to bylo pár sprejem nastříkaných křížků na starých stromech. Pak tu a tam pracovník v helmě, který cosi měřil a zapisoval. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Vždyť stromy jsou zdravé, vysoké, pevné, tvoří krásnou zelenou stěnu mezi námi a sousedním domem. Nikdo rozumný by přece nechtěl něco takového ničit. Mýlila jsem se.
Jednoho rána jsme se probudili do burácení motorových pil. Vibrace duněly v podlaze, ozývaly se rány jako při bourání zdi. Vyběhla jsem ven a jen nevěřícně sledovala, jak mohutné větve padají z obrovských stromů přímo na náš plot. Některé dosáhly až na střechu kůlny, jedna těžká větev sklouzla po střeše našeho domu. Rozbušilo se mi srdce. Nevěděla jsem, co dělat dřív. Jestli volat policii, úřady, pojišťovnu, nebo prostě jen stát a doufat, že se nic nezboří.
Soused tam stál s rukama v kapsách, spokojený, jako by pozoroval vlastní vítězství. Když jsem se ho zeptala, co se to proboha děje, usmál se a mávl rukou: „Nebojte, všechno mám povolené.“ Jako by slovo „povolené“ bylo kouzlem, které zruší všechno, co člověk cítí – strach, bezmoc, naštvání.
Ptala jsem se, proč kácí stromy, které tvoří přirozenou hranici mezi našimi pozemky, stromy, které nikomu nepřekážely, které nás chránily před větrem a hlukem. Prý mu stíní. Prý chce mít „víc prostoru“. Prý je to jeho věc. Když jsem se pokusila namítnout, že větve padají na náš dům a že se bojíme o střechu, jen pokrčil rameny: „To si ošetřete pojištěním.“ Ta věta ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Ta arogance. Ta ledová lhostejnost.
Celý den jsme trnuli, co ještě spadne. Každá rána, každý praskot větví mě bodal jako jehla. Přitom jsme se nikdy nehádali. Nikdy jsme neměli spory o plot, o pozemek, o nic. A teď tu stojím, dívám se, jak mizí naše soukromí, jak slunce praží do oken, jak se ze zelené zdi stává holá pustina, a nemůžu s tím nic udělat. Protože on má všechno „povolené“.
Když večer motorové pily utichly, šla jsem se projít kolem plotu. Stopy po těžké technice, polámaná tráva, kusy větví rozházené přes hranice. Když jsem viděla hluboké koleje od bagru, který tahal kmeny, bylo mi jasné, že škoda nebude jen estetická. Země rozježděná, kořeny porušené, půda se bude dlouho vzpamatovávat. A nejhorší bylo vědomí, že až zaprší, všechno to bláto steče na náš pozemek. Ale podle souseda – „všechno je v pořádku“.
Napsali jsme na obecní úřad. Popsali jsme situaci, poslali fotky, prosili o kontrolu. Odpověď přišla strohá: vše je podle pravidel. Žádost o kácení byla podaná, schválená, všechno v souladu se zákonem. Nezajímalo je, že větve padají na cizí střechu. Nezajímalo je, že strom, který měl chránit náš dům před silným větrem, je pryč. Že každý další poryv teď může urvat střechu, která předtím odolávala díky přirozené ochraně. Papír měl víc váhy než realita. Více než obavy lidí, kterým se mění život za plotem.
Je to zvláštní pocit, když zjistíte, že v místě, které má být vaším útočištěm, jste najednou hostem, který nemá právo nic říct. Když se díváte, jak se mění okolí vašeho domova a vy jen bezmocně přihlížíte. Když vás ochromí ticho úřadů a pocit, že všechno je legální, ale nic není v pořádku.
Nevím, jaký má člověk udělat krok, když nestačí domluva, nestačí prosba, nestačí rozum. Když všechny cesty končí slovy „je to jeho věc“. Přestali jsme sousedovi odpovídat na pozdravy. Přestali jsme se dívat směrem k jeho zahradě. Postavili jsme na své straně vysoký plot, abychom alespoň opticky oddělili ten nový svět, který tam za pár dní vznikl. Holý, hlučný, bez stromů, bez duše.
Přemýšlela jsem, proč to lidi dělají. Proč je jim jedno, co způsobí jiným. Možná za tím není ani zloba. Možná jen bezohlednost, která je zakořeněná v myšlení: „Mám na to právo, tak proč bych se ohlížel?“ Ale někdy by právo mělo jít ruku v ruce s obyčejnou lidskostí. S vědomím, že žijeme vedle sebe, ne na opuštěném ostrově.
Když dnes prší, slyšíme kapky bubnovat přímo na sklo oken. Když fouká vítr, střecha se chvěje. Když se dívám ven, vidím místo zelené stěny jen šedé nebe. A pořád mi v hlavě zní ta slova: „Všechno mám povolené.“ Ale vím, že povolení není automatická vstupenka k tomu, aby člověk dělal, co chce. Není to právo ničit klid druhých.
Možná by stačilo jediné – zamyslet se. Možná by stačilo, kdyby soused alespoň jednou přemýšlel o tom, co za sebou zanechá. Ale někteří lidé si neuvědomí, co znamená domov, dokud ho sami neztratí. A možná nikdy.
My svůj domov budeme chránit, jak nejlíp dovedeme. Plotem, stromy, které znovu zasadíme, a hlavně vědomím, že lidskost nesmí být to poslední, co v této době zůstane bez ochrany. Protože ani ta nejkrásnější zahrada nestojí za to, když na druhé straně plotu zůstanou jen křivdy. A protože v domově, kde nejsou vztahy, kde je jen chladná lhostejnost, nerostou ani ty nejpevnější stromy.
