Článek
Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na tváři. Ten mladík seděl na naší pohovce, jako by mu patřila, s nonšalantně přehozenou nohou přes nohu, a prohlížel si naše rodinné fotky na stěně s lehce povytaženým obočím.
„Tak vy jste Natálčina maminka? Vypadáte mnohem mladší, než jsem očekával,“ pronesl s úsměvem, který měl být pravděpodobně okouzlující. Jenže já v něm viděla jen vypočítavost. Ta jeho první věta – zdánlivě kompliment – ve mně okamžitě rozezněla všechny poplašné zvony.
Manžel mu potřásl rukou a začal zdvořilostní konverzaci o počasí a dopravě. Já mezitím pozorovala našeho hosta. Bylo mu pětadvacet, jak se Natálka chlubila po telefonu, tedy o šest let víc než jí. Sám o sobě mluvil jako o „podnikateli ve sféře digitálních inovací“. Co to vůbec znamená?
„A čím se vlastně živíte, Patriku?“ zeptala jsem se ho přímo, když se Natálka vrátila s tácem plným jednohubek, na kterých si dala abnormálně záležet. „Mami!“ okřikla mě dcera vyčítavě. „Nebudeme hned vyslýchat, prosím tě.“
Patrik mávl rukou. „To je v pořádku, zlatíčko. Tvoje maminka se jen zajímá.“ Ten blahosklonný tón mě dráždil ještě víc než ten falešný kompliment. „Mám několik online projektů – poradenství, marketing, investice do kryptoměn. Je to dost komplexní na to, abych to vysvětloval při prvním setkání.“
Natálka ho sledovala s obdivem, který mi svíral srdce. Znala jsem ten pohled – stejně se dívala na svého prvního přítele ve čtrnácti, který ji po měsíci vyměnil za její nejlepší kamarádku.
Při večeři Patrik mluvil hlavně o sobě. O svých cestách po Asii („Byl jsem tam na duchovní cestě sebepoznání"), o svém BMW („Je to investice do image, v mém oboru je vzhled důležitý") a o svých plánech koupit byt („Samozřejmě v centru, předměstí není pro mě"). „A kde teď bydlíš?“ zeptal se ho můj manžel mezi sousty svíčkové, kterou jsem připravila podle rodinného receptu.
Patrik se napil vína – mimochodem, toho nejdražšího, které jsme měli ve sklepě. „Momentálně jsem v přechodném období. Prodal jsem svůj předchozí byt, protože investuju do nového projektu. Dočasně jsem u kamaráda.“
Natálka rychle dodala: „Patrik mi vysvětlil, že v podnikání je důležité někdy všechno vsadit na jednu kartu. Teď investuje do něčeho velkého.“ Později večer, když odešli na procházku, jsem seděla s manželem v kuchyni a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu. „Něco mi na něm nesedí,“ řekla jsem manželovi, který myl nádobí. „Dej tomu čas,“ odpověděl smířlivě. „Třeba je jen nervózní.“
Ale já jsem matka. A matky mají zvláštní instinkt, který jim pomáhá rozpoznat, když se někdo snaží ublížit jejich dětem. Ten pocit jsem měla naposledy před pěti lety, když si Natálka přivedla domů spolužáka, který jí pak ukradl úspory určené na letní brigádu.
O týden později mi Natálka nadšeně oznámila, že Patrik přišel s „úžasnou obchodní příležitostí“ a že mu půjčila peníze, které šetřila na dovolenou. Prý jde o start-up s jistou návratností. „Promiň, cože jsi udělala?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Mami, nelíbí se mi ten tón,“ zamračila se dcera. „Patrik ví, co dělá. Říkal, že za tři měsíce budu mít zpátky dvojnásobek.“
Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem jí vynadat. Ale věděla jsem, že tím bych ji jen odstrčila. V devatenáti letech se člověk cítí dospělý a neporazitelný. A kritika milované osoby vede jen k obraně. Místo toho jsem řekla: „Co kdybychom pozvali Patrika na oběd příští neděli? Ráda bych se dozvěděla víc o tom projektu.“ Natálka se rozjasnila. „Vážně? To by bylo super!“
Teď sedím u počítače a hledám informace o Patrikovi Novotném. Nenašla jsem žádnou firmu, žádný web, žádný LinkedIn profil. Jen několik fotografií na Instagramu u drahých aut, která mu očividně nepatří, a motivační citáty o bohatství a úspěchu.
Nevím, jak dceru ochránit před něčím, co považuje za lásku. Snad jen tím, že tu budu, až prozře. A doufám, že to nebude stát příliš mnoho peněz – nebo ještě hůř, jejího srdce. Protože některé lekce v životě jsou drahé. A některé komplimenty, jako ten první od Patrika, jsou jen sladkou návnadou na něco mnohem horšího.
