Článek
Že nějaký host neví, jak se správně vyslovuje název určitého jídla, nebo jaké jsou druhy kávy a jejich správné názvosloví? To je v pořádku. Nikdo nemůže znát všechno a je nesmysl před návštěvou restaurace studovat názvosloví všech pokrmů a nápojů. Tudíž se klidně stane, že se host splete nebo je nepřesný.
Od toho je tu ale obsluha, aby na to taktně zareagovala, uvedla vše na pravou míru a hosta zároveň trochu vzdělala – poskytla mu novou informaci. Samozřejmě by to mělo proběhnout tak, aby to nebylo urážlivé, trapné ani opovrhující. I proto v restauraci obsluha je.
Nejhorší je, když je to naopak
Když host neví, jak se vyslovuje název jídla, dá se to tolerovat. Co se ale tolerovat nedá, je situace, kdy to ví host, ale neví to obsluha. Pokud někdo někde pracuje, měl by být v daném oboru vzdělaný. A když mu vzdělání neposkytla škola, je na místě samostudium. Takový člověk by měl nejen vědět, z čeho se které jídlo skládá a jak se připravuje, ale hlavně znát jeho podobu, chuť a zejména správný název včetně výslovnosti.
Není nic horšího než přijít do restaurace, objednat si jídlo a zjistit, že na vás obsluha kouká jako puk – jen proto, že vám nerozumí a nechápe, co si objednáváte, jelikož sama používá nesprávné názvosloví. A vůbec netuší, že výslovnost, kterou znáte vy, je ta správná.
Já si žádné gnoči neobjednával
Přesně tohle se mi nedávno stalo, když jsem si v restauraci k obědu objednal gnocchi. Jedno z italských jídel, které si u nás získalo velkou popularitu. Tyhle bramborové noky doplněné různými ingrediencemi mám rád, dobře je znám a hlavně vím, jak se jejich název vyslovuje.
A tak, když jsem objednával, požádal jsem o „ňoky“ a pro jistotu ukázal i v jídelním lístku. Nikdo se nad mou výslovností nepozastavil, nikdo se nedoptával, takže jsem se radoval, že se konečně našla restaurace, kde obsluha ví, co prodává. Ale mýlil jsem se.
Uběhlo pár desítek minut a už vidím, jak se ke mně servírka blíží s talířem mého jídla. Pokládá ho přede mě a dodává, že tady jsou moje „gnoči“. Cože, slyším dobře? „Já si žádné gnoči neobjednával,“ vysmál jsem se číšnici. Nastala trapná chvíle ticha, kdy servírka nevěděla, co říct, a raději odešla.
Tak se to třeba do příště naučí
Bylo to drsné? Možná ano, ale když se to nedokázala naučit sama a ani si to nezjistila, nezbývá než se uchýlit k takové „léčbě šokem“. A je mi jedno, že 99 % hostů to vyslovuje špatně. Jednou je to konkrétní jídlo, které má i svou konkrétní výslovnost.
A kávu? Tu jsem si raději neobjednal. Nechtěl jsem riskovat, že dostanu „presíčko“, „preso“ nebo nějaký další novotvar, o kterém jsem ještě neslyšel a upřímně ho ani slyšet nechci.
