Článek
Proč jde člověk do restaurace? Nejen aby se najedl – to si může objednat jídlo domů nebo si rovnou uvařit. Jde tam kvůli odpočinku, komfortu, pohodlí, zážitku. Chce, aby odcházel spokojený nejen s jídlem, ale i s celkovou atmosférou. A tu může pokazit spousta věcí. Jednu z nich restaurace bohužel neovlivní – ostatní hosté, a především jejich děti.
Je jasné, že ho to tam nebaví
To, že dítě v restauraci zlobí, nelze až tak úplně vyčítat jemu samotnému. Vždy za to mohou rodiče – ať už z pohledu toho, jak je dítě vychováno, nebo z pohledu toho, proč ho vůbec berou někam, kde se nudí. A pokud už ho na takové místo berou, musejí mu vymyslet nějakou zábavu. Protože dítě, které se nenudí, nezlobí.
To ale v tomto případě neplatilo. Rodiče si povídali, pili pivo a jejich syn si dělal, co chtěl. Logicky si hledal nějakou zábavu, nějaké zpestření toho nudného sezení u stolu. Já se mu nedivím – být dítě, nudím se taky. Ale já dítě nejsem, jsem dospělý člověk. Přišel jsem si dát pití, něco k jídlu, popovídat si, odpočinout si, relaxovat. A se řvoucím infantem vedle mě to nejde.
Můžu vás poprosit
Bylo to marné – několikrát jsem prosil rodiče malého kluka, zda si ho nemohou ztišit. Číšník je několikrát žádal, ať si ho srovnají do latě, že tam nemůže takhle pobíhat po celém lokálu, že je to nebezpečné pro něj i pro ostatní. A myslíte, že se něco změnilo? No jasně, že ne. Kývli na to, kluka okřikli a za dvě minuty bylo zase totéž: běhání, křičení, shazování věcí ze stolů.
Když byl u našeho stolu a začal nám sahat na příbory, už jsem to nevydržel a okřikl ho. Až se lekl. S pláčem utekl za svou matkou; ta se na mě zle podívala a já čekal konflikt. Ale nebyl. Jen teď místo řvaní a běhání se celým lokálem rozléhal dětský pláč. A potom, pár minut nato, to nastalo. Konečně.
Chceš pohádky?
Matka se ho zeptala, zda chce pohádky, a kluk odpověděl, že ano. Ona vytáhla z kabelky telefon, vrazila mu ho do ruky – a byl klid. Konečně. Sice to dvakrát zesílil nad únosnou mez, ale rodiče hned zase stáhli hlasitost. Já ve chvíli, kdy mu ten mobil zapínali, podotkl jediné: „No konečně.“
Ano, podle mého patří dětem v takových výjimečných situacích telefon do ruky. Ohleduplnost k ostatním je vždy důležitější než nějaká osobní přesvědčení. Je snad rodič, který dá v restauraci dítěti na hodinu telefon, nějak špatný? Ne, není. Celý den se dítěti věnuje, hraje si s ním, a pak bude špatný proto, že nechce rušit ostatní a chce si na hodinku oddechnout u jídla a pití? Ne, není špatný; je dobrý, ohleduplný.
Pro příště mám jasno. Až zase natrefím na nějaké takové dítě, hned rodičům řeknu, ať vytáhnou ten mobil, nebo mu snad dám svůj. A bude to vyřešeno. Takže – bez mobilu, s dítětem do hospody nelez.
