Článek
Supermarkety mají své výhody a nevýhody. Zcela jasným benefitem je jejich otevírací doba. Mají otevřeno celé dny, o víkendech a také o svátcích. Jejich sortiment je opravdu bohatý a dá se tam najít v podstatě úplně všechno. To jsou benefity, na které malá lokální prodejna prostě nemá. No jo, ale velký supermarket má i nevýhody. Jednou z nich je, že to tam prostě někdy vypadá jako v bludišti.
Kde máte?
A tak, když se tam úplně nevyznám, prostě tam bloudím, chodím, hledám a nevím, kde najdu to, co potřebuji. Snažím se procházet jednotlivé uličky, koukám na informační cedule, ale kde nic, tu nic. Tak co nyní? No, zeptám se.
Je to poměrně časté, že se musím zeptat někoho z personálu, kde mají to nebo ono. Prostě regálů a uliček je tam tolik, že se člověk ztrácí. Nehledě na to, že tam čas od času věci i přerovnají a najednou jsou jinde. To je pak ještě větší zmatek. Nehledě na to, že systém „tohle patří k tamtomu“ může mít supermarket úplně jiný, než jakou o tom mám představu já ve své hlavě.
Vy jste slepý?
Když jsem už asi pět minut bloudil mezi regály a hledal ovesné vločky, rozhodl jsem se, že se prostě zeptám. Že tam nechci chodit dalších několik minut, tolik času nemám. Vyhlížím prodavačku, jednu vidím, a tak se k ní svižným krokem vydávám. Slušně pozdravím a hned se ptám, zda by mi neporadila, kde tady mají ovesné vločky.
Když jsem viděl ten její výraz, bylo mi jasné, že mým dotazem očividně moc nadšená není. No, ale co už, je tam snad od toho, pomyslel jsem si. V uličce bylo ještě několik lidí a ona ukázala na regál před sebou. A hlasitě, na celé kolo, řekla, že přece tady, jestli jsem slepý, nebo to snad dělám naschvál? Já jí řekl, že jsem si jich nevšiml, že děkuji a omlouvám se, že jsem rušil. Ona zasyčela něco v tom smyslu, že mám lépe koukat. No, ztrapnila mě, nebylo mi to příjemné.
Za měsíc jsem ji potkal
Uběhl asi měsíc a já jsem tuhle dámu potkal znovu. Zase jsem byl v supermarketu a zase něco hledal. A ne, tentokrát jsem nenašel odvahu se jí na něco zeptat. To si to radši najdu sám, pomyslel jsem si. Stojím, košík mám vedle sebe a zírám do regálu. Podvědomě vnímám, že paní nese několik krabic a jde mým směrem. A najednou prásk, vrazí do mého košíku, zavrávorá, snaží se to vybrat a krabice se zbožím končí na zemi. A jsou vysypané.
A tohle byla voda na můj mlýn. Vzpomněl jsem si na tu památnou větu a prostě ji musel říct. „Vy jste slepá, to musíte lépe koukat,“ s úsměvem na rtech jsem jí řekl do očí. Vzal jsem si svůj vozík a odjížděl pryč, zatímco ona tam sbírala věci z vysypaných krabic. Ne, že bych byl škodolibý, ale tomuhle já říkám karma.
