Článek
Tak je to holt ve světě zařízené, že jenom málokdo má tchyni, se kterou může být spokojený. Neříkám, že s tou mojí jsme nějak na ostří nože, že se hádáme, že spolu nemůžeme vyjít. Ale že by to byl idylický vztah, to se také říct nedá. Má na mě řeči, má na mě narážky, do života mi celkem dost mluví. A to se mi pochopitelně nelíbí.
Prý svoje děti rozmazluji
Jednou tak byla tchyně u nás na návštěvě a pochopitelně si neodpustila několik poznámek na mou osobu. A to z důvodu, že moje děti měly chuť na něco sladkého. Přišly a tak, jak jsou zvyklé, řekly: „Tatínku, mohli bychom si prosím vzít sušenku?“ A já bez mrknutí oka odpovídám: „Jasně že jo, víte, kde jsou, každý si vezměte jednu.“
A tchyně jen koukala. „Ty jim dovolíš sušenky takhle jenom tak,“ říká mi. A já na to: „No samozřejmě, co je na tom, tak na ně mají prostě chuť. Ať si je dají.“ A ona jen zakroutila hlavou, že to nechápe. A dále dodala, že nechápe, že sladkosti máme takto přístupné, že je nemáme někde schované nebo zamčené. Hmm, naše věc, zamumlal jsem si.
Co si dáte, maminko?
Tchyni jsem uvařil kávu, poděkovala, začala ji pít a já jí nabídl něco k tomu. „Dala byste si, maminko, ke kávě něco dobrého, sladkého?“ „Ano, moc ráda, děkuji,“ odvětila mi. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodil ďábelský plán. Tak děti si přišly pro sušenku, já jim ji dal a bylo to špatně. A teď chce sušenku nebo nějakou sladkost tchyně. Mám jí ji dát?
Ne, nedám, ať jí dám ochutnat vlastní medicíny. Vzal jsem chleba, ukrojil krajíc a položil ho před tchyni. „Tak tady máte, maminko.“ A ona nevydala ani hlásku a jen koukala na krajíc suchého chleba. „Co to má jako znamenat?“ odvětila mi.
„Však takhle to chcete, ne? Dětem nemám dopřát, co si zamanou, na co mají chuť. Tak proč by to u vás mělo být jinak? Sama jste říkala, že sušenky nejsou zdravé. Tak se vaším heslem řídím. A dávám vám chléb, je celozrnný, z žitné mouky, ten je určitě zdravější než nějaká sušenka plná palmového tuku a cukru, ne?“
Podařilo se, zakroutila hlavou a mlčela. Myslím, že si to dost dobře uvědomila. Když ona chce sladké, je v pořádku jí ho dát, ale když ho chtějí děti, tak ne? Co to má za logiku. Samozřejmě že cpát sladké do dětí neustále je špatné, ale jednou za čas jim dopřát? Co je na tom, že? Souhlasíte se mnou?
