Článek
My jsme rodiče, my rozhodujeme o tom, jak budeme vychovávat naše dítě. Samozřejmě chápeme, že nějaký pohled mají ve školce, nějaký mají naši rodiče, tedy prarodiče syna. Určitou toleranci máme, ale čeho je moc, toho je příliš. A vygradovalo to s tchyní, která si prostě postavila hlavu a na naše výtky nebrala zřetel. Tak už syna dostávat nebude.
Žádné odměny za splnění věcí
Drobné náznaky tam byly. Kdykoliv se syn vrátil od tchyně, tak se chlubil, co všechno dostal za sladkosti. No, nějaký čas jsme tomu nevěnovali pozornost. Sice úplně nesouhlasíme s tím, že se do dětí mají cpát sladkosti. Ale zase je to jeho babička, takže když mu občas něco dá, až takové drama z toho nemáme.
Ale ono to nebylo obyčejné dávání sladkostí. Ty sladkosti dostával pokaždé, když něco splnil. Když udělal, co ona chtěla. A tohle se nám rozhodně nelíbilo. A tak jsme si s ní o tom museli promluvit.
Naše dítě není pes
Víte, jak se cvičí psi? Dají se jim nějaké úkoly, dá se jim nějaký povel a když to splní, dostanou nějakou odměnu. Třeba pamlsek. A přesně takhle to probíhalo u tchyně s naším synem. „Maminko, naše dítě není pes, šlo by ho k plnění úkolů motivovat jinak než jenom sladkostmi,“ začal jsem nepříjemný rozhovor. A ona? Dle očekávání dělala, že neví, co myslím.
„Syn nám vše řekl. Když chcete, aby něco udělal, nabídnete mu odměnu. A to se mi nelíbí,“ pokračoval jsem. A tchyně už začínala jít s pravdou ven. „No, je pravda, že občas mu něco dám, ale není to nijak časté,“ začala se obhajovat. Ale to u mě neuspělo, já tušil svoje.
Jak chcete
Po krátké výměně názorů přislíbila, že už to dělat nebude. Že když bude něco chtít, bude klasicky důsledná, bude na to dohlížet a nebude to za bonbon, sušenku, lízátko, čokoládu nebo další cukrovinky. A víte, co se stalo? Nic. Další návštěvy byly podle syna jako přes kopírák. „Ukliď si a dostaneš sušenku. Přestaň brečet a dostaneš lízátko. Když teď budeš ticho, dám ti bonbon.“
„Jak chcete, maminko,“ spustil jsem na ni už drsně. „Vy mě neposloucháte, tak máte utrum. Syna už neuvidíte, když nerespektujete naše přání.“ „Abyste se nezbláznili, já jsem zasloužilá máma, vychovala jsem tři děti,“ spustila na mě. Hmm, to je možné, ale v jaké době? Vpálil jsem jí. V době, kdy váš manžel šel po práci do hospody, v době, kdy se děti za neposlušnost mlátily. A vy jste to jen inovovala, že místo výprasku za nesplnění dáte odměnu za splnění. To není výchova.
Je to pár týdnů, tchyně chtěla párkrát hlídat, ale já byl neoblomný. Minule ale už slíbila, že se změní. No, vypadá to, že je vše na dobré cestě. A co vy, jste s hlídáním a výchovou babiček spokojeni, nebo je to také plné problémů?
