Článek
Slunce, písek a jedno „Hello, beautiful“
Letěla jsem do Egypta s holkama, že si odpočineme. Čekala jsem all inclusive, sluníčko, pár koktejlů… rozhodně ne žádnou letní romanci. Jenže třetí den jsem ho potkala. Jmenoval se Amir a pracoval v hotelovém baru. Měl úsměv, co by rozesmál i mrtvýho, a oči, co měly barvu čaje s medem. Znělo to jako klišé a já si toho byla vědomá. Ale stejně jsem mu naletěla.
Začalo to nevinně. Dával mi o kapku víc rumu do drinku a ptal se, odkud jsem. Měla jsem v sobě dvě piňa colady, takže jsem mu asi vyprávěla půlku života. Smál se všemu, co jsem řekla, a vypadal, že ho fakt zajímám. Což bylo hrozně příjemný, když už jsem si poslední dva roky připadala spíš jako neviditelná.
Láska v rytmu hotelových animací
Následující dny byly jak vystřižený z blbýho romantickýho filmu. Chodil za mnou k bazénu, i když měl být na baru. Nosil mi mango a říkal, že voním jako jasmín. Vážně, já. Všechno to bylo tak pitomě krásný, že jsem si začala v hlavě kreslit scénáře, jak spolu budeme dál.
Jednou večer mě vzal za hotel, kde seděli jeho kamarádi a hráli na bubny. Dali mi mátu a mluvili na mě arabsky, i když jsem jim nerozuměla ani slovo. Ale cítila jsem se tam přijatá. Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval, když mi dal ten korálek na krk. V ten moment jsem si fakt myslela, že tohle je víc než jen dovolenkový flirt.
Ale začaly se objevovat drobný věci, co jsem v tý zamilovaný mlze nechtěla vidět. Začal mluvit o tom, že mě přijede navštívit, že potřebuje pozvání kvůli vízu. Ptákovina, že jo, ale já nad tím mávla rukou. Pak chtěl, ať mu přivezu z Česka telefon. Prý pro bratra. A další den se zmínil o penězích, co potřebuje půjčit, jen než mu přijde výplata. Začala jsem se probouzet.
Nejsem první, ani poslední
Předposlední den jsem na baru slyšela, jak stejný „Hello, beautiful“ říká jiné holce. Taky Češce. Stejný úsměv, stejný pohled, stejná slova. V tu chvíli mi to všechno došlo. Nejsem žádná výjimka. Jsem další holka z Evropy, co si chtěla připadat speciální. A on přesně věděl, jak to udělat.
Ten večer jsem si s ním sedla a narovinu se ho zeptala, jestli to dělá často. Nezapíral. Řekl, že má rodinu, že se mu líbím, ale že takhle to prostě chodí. Že lidi odjíždějí, on zůstává a život jde dál. Neřval, neprosil, nehrál divadlo. Vlastně mě tím odzbrojil. Bolelo to, ale upřímnost mi paradoxně pomohla se s tím smířit.
Domů jsem letěla s divným pocitem. Ne zlomená, spíš vystřízlivělá. Byla jsem blbá, že jsem skočila na šarm a pohádky, ale i za to jsem vlastně vděčná. Na chvíli jsem si připadala jako hlavní hrdinka. A i když to skončilo, naučilo mě to jednu věc: že když po něčem moc toužíš, dokážeš přehlížet i úplně jasný varovný signály. Ale příště už je snad poznám dřív.
