Článek
„Máte všechno, proč si to kazit dítětem?“ ptá se s úsměvem můj kamarád uprostřed grilovací party na terase našeho moderního bytu. Smějí se všichni, včetně mé partnerky Lindy. Směju se taky, ale můj smích je jen maska. V hlavě mi běží jediné: protože já dítě opravdu chci.
S Lindou jsme spolu třináct let. Když jsme se poznali, byla Linda dvacetiletá studentka a já o sedm let starší začínající podnikatel. Rychle jsme našli společnou řeč: zábava, cestování, společenský život, vzájemná chemie. Náš život se rozjel naplno. Stihli jsme ještě koupit byt v Praze, než hypotéky vystřelily do astronomických výšin, a díky úspěšné kariéře si užíváme života, jak jen to jde.
Ale cítím, že v našem dokonalém životě chybí to hlavní: rodina. Vždycky jsem měl rád děti, ale Linda se tomuhle tématu vyhýbá jako čert kříži.
Linda tvrdě pracuje v marketingu. Když přijdou na návštěvu známí s dětmi, je usměvavá a milá, ale já vidím, jak nepřirozeně se chová, jak se přemáhá. Nikdy o dětech nemluvila pozitivně. Nikdy nepřišla a neřekla „co kdybychom měli dítě?“ Naopak, když téma zazní, rychle ho přehraje vtipem nebo změní řeč. A já se bojím naléhat – nechci ničit vztah, který je jinak téměř perfektní.
Naši přátelé ani rodina se nás na děti neptají. Všichni respektují, že máme „svůj styl života“: dovolené v exotice, večírky, volné víkendy a nekonečnou svobodu. Jenže právě tahle nekonečná svoboda mi začíná vadit. Je mi čtyřicet. Když se nestanu otcem teď, tak už možná nikdy.
Mám strach, že když začnu vážnou debatu o dětech, náš dokonalý život se rozsype. Zároveň vím, že se čas krátí. Váhám mezi dvěma bolestivými volbami: zůstat se ženou, kterou miluji, ale možná se vzdát šance na rodinu, nebo odejít a hledat někoho, kdo moji touhu po dítěti sdílí.
Každý večer, když se Linda usmívá v našem krásném bytě plném svobody a možností, se ptám sám sebe: Jaká je cena za to, že mám všechno – kromě toho, co doopravdy chci?
A co byste na mém místě dělali vy?
