Článek
Je mi šestapadesát a jsem matkou tří dětí – syna a dvou dcer. Když byly malé, snažila jsem se je milovat všechny stejně. Jenže pravda, kterou jsem si nikdy nepřiznala nahlas, byla jiná: svého syna Tomáše jsem měla vždycky o něco radši než jeho sestry.
Styděla jsem se za to. Myslela jsem si, že jsem špatná máma. A tak jsem se snažila to skrývat, kompenzovat. Možná až moc. Kupovala jsem dcerám drobné dárky, dávala jim extra pozornost a snažila se nedat najevo, jak mě Tomášův úsměv hřeje víc než cokoli jiného.
Dnes jsou všechny děti pryč z domu. Mají vlastní životy, rodiny, kariéry. Ale to, co cítím teď, jsem si nikdy nedovedla představit. Tomáš, ke kterému jsem cítila největší pouto, se mnou skoro nekomunikuje. Když zavolám, odpoví krátce, stroze. Návštěvy jsou vzácné a vždy spíš zdvořilé než srdečné.
Naopak mé dcery, které možná vycítily mé dřívější preference, jsou dnes ty, kdo volají, ptají se, navštěvují mě, starají se. Dávají mi tolik lásky a pozornosti, že se za své dřívější city cítím ještě provinileji. Každé jejich objetí, každý jejich úsměv mě zároveň těší a bolí.
Nedokážu přestat myslet na to, co jsem udělala špatně. Je možné, že jsem svou náklonností Tomáše nějak zranila nebo na něj vyvinula příliš velký tlak? A proč právě on, kterého jsem tolik milovala, mě nyní odmítá? Připadám si zrazená, ale možná jsem tou první zrádkyní byla já sama.
Občas se ptám sama sebe, zda tohle cítí i jiní rodiče. Je přirozené mít jedno dítě „o trochu radši“? A pokud ano, jak se s tím vyrovnat? Děsí mě pomyšlení, že se mi vrací to, co jsem kdysi sama zasela – neúmyslně, ale přesto bolestivě.
Možná jednou najdu odvahu říct to svým dětem naplno. Možná to ale radši ponechám navždy v sobě. Jen doufám, že nejsem jediná, kdo se s tímhle pocitem potýká.
Co myslíte vy, je normální, že máme v rodině někoho blíž než ostatní, nebo jsem udělala chybu, která se už nikdy nedá napravit?
