Článek
Jmenuji se Markéta, je mi 25 let a s Honzou (27) jsme svoji dva roky. Z venku to vypadá jako pohádka – Honza je vtipný, pozorný a milý, má stabilní práci, takže bych vlastně měla být šťastná. Jenže mě čím dál častěji napadá, jestli je můj manžel vůbec dospělý nebo někdy dospěje.
Dost nám pomohli jeho movití rodiče. Díky nim máme krásný byt i vybavení, a každý rok nás vezmou na luxusní dovolenou. Zní to úžasně, že? Jenže kdykoliv musíme něco řešit sami jako pár, jsem na to v podstatě sama. Honza je schopný maximálně odřídit auto do IKEA, a pak po týdnu mých urgencí smontovat stolek, ale platit ho už musím já. Stejně jako nákupy, výlety nebo spoření.
Vždycky jsem doufala, že až Honza dostane v práci bonusy, konečně přispěje na společné výdaje. Když ale opravdu dostal slušné peníze navíc, přišel domů s novým iPhonem a Playstationem. Když jsem se trochu naštvala, odpověděl, že „výplata je od toho, aby si člověk udělal radost“.
Po několika letech jsem ho konečně přemluvila, aby začal dávat část své výplaty na společný účet, odkud platíme nájem, energie a potraviny. Čekala jsem úlevu, ale dočkala jsem se jen otráveného obličeje. Honza se pak celý rok tvářil, jako by peníze dával mně osobně na mé utrácení, a ne na společný život.
V poslední době si často kladu otázku, jestli jsem neudělala chybu, když jsem si ho vzala. Opravdu chci mít děti s člověkem, který sám potřebuje neustálý dohled a vedení? Nejsem si jistá, jestli chci být jeho ženou nebo spíš jeho druhou mámou, natož si s takovým člověkem pořídit dítě. A ta nejistota mě čím dál víc tíží.
