Článek
Jmenuji se Milada, je mi 69 a s manželem Jaroslavem (72) jsme spolu už od střední školy. Celý život jsem žila bez jediné pochybnosti o našem vztahu. V posledních letech už jsme se sexu moc nevěnovali, ale nevadilo nám to. Oba jsme cítili, že náš život se přesunul jinam – k vnoučatům, k zahrádce, k našim cestám po Česku i do zahraničí. Byli jsme spokojení a žádné povyražení jsme nehledali.
Jenže pak přišel třídní sraz po padesáti letech. Potkala jsem tam spolužáka Karla (70). Už na střední jsme ho vždycky škádlili, protože byl na starší ženy. Ani tentokrát jsme si ho s přáteli neodpustili dobírat. Sama jsem v žertu pronesla, že už konečně spadám do jeho „cílové skupiny“. Nečekala jsem, že zareaguje tak otevřeně – řekl, že jsem pro něj byla cílovou skupinou vždycky, ale teprve teď jsem prý zcela neodolatelná.
Večer krásně plynul, víno mi dodalo odvahu a pocit mládí, a když mě Karel pozval k sobě domů, bez váhání jsem šla. Byla to nádherná noc, plná něhy, pozornosti, pocitů, které jsem nezažila už mnoho let. Jenže druhý den jsem se probudila do reality – a od té chvíle mě tíží obrovská vina.
Nevím, co mám dělat. Jaroslava miluji, nikdy jsem ho předtím nepodvedla a nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych mohla. Teď se bojím každého pohledu do jeho očí, každého milého slova od něj. Mám pocit, jako bych celý náš život zradila. Nevím, zda se mu přiznat, nebo jestli je lepší nechat si to jako bolestné tajemství jen pro sebe. Ale jak s tím žít, to vážně netuším.
