Článek
Když se naši rozhodli, že půjdou od sebe, nebylo to pro mě sice šokující, ale samozřejmě mi z toho nebylo dvakrát dobře. Ve svých jednadvaceti jsem se sice už dávno odstěhovala na kolej, takže se mě každodenní drama netýkalo tolik jako mé mladší sestry Veroniky, která v osmnácti stále bydlela doma. Ona to celé schytávala přímo v první linii.
Obě jsme už dost velké na to, abychom chápaly, že spolu rodiče prostě nedokážou dál fungovat. Přejeme jim jen to nejlepší, i když už zvlášť. Ale jedno jsme si přály obě – aby nás do toho co nejméně zatahovali. Rodiče se sice snažili, ale stejně občas sklouzli k tomu, že nás použili jako posly nebo prostředníky ve svých sporech. Bylo to náročné hlavně pro Verču, která s nimi stále žila.
Ale to, co jsem opravdu nečekala, bylo, že se Veronika rozhodne naše rodinné drama veřejně sdílet na sociálních sítích. Verča si před časem založila herní kanál na Twitchi a jako amatérská hráčka měla rychle poměrně dost sledujících. Postupně ji sledovali i lidé mimo hráčskou komunitu, a ona zjevně nabyla dojmu, že je influencerka. Najednou se její příspěvky a streamy začaly točit víc kolem osobních záležitostí než her.
Začalo to nevinně – tu a tam se zmínila o nějaké domácí hádce, což ještě brala jako humornou historku. Jenže postupně začala streamovat svoje pocity a emoce spojené s rozvodem rodičů dost otevřeně. Jednou se divákům svěřovala s pláčem, jak je jí to líto, jindy si naopak dělala srandu z hádek našich rodičů, které jí připadaly absurdní.
Mně se to celé zdá neuvěřitelně neetické. Nejde ani tak o to, že se Verča svěřuje veřejně – to by mi ještě tolik nevadilo, kdyby to dělala citlivě a třeba se snažila o nějakou formu osvěty, která by mohla pomoci dalším dětem v podobné situaci. Ale ona to celé prezentuje bulvárním způsobem, který mě nutí modlit se, aby její videa nikdo z mých známých nebo nedej bože někdo z mé fakulty neviděl.
Když jsem ji na to nedávno upozornila, jen pokrčila rameny a řekla, že takhle prostě fungují sociální sítě. Že lidi chtějí autenticitu a drama a že tím pomáhá sobě i svým fanouškům. Ale já mám pocit, že to akorát ještě zhoršuje naši rodinnou situaci. Místo abychom jako sestry držely při sobě, cítím se vůči ní stále víc odcizená.
Uvědomuju si, že s tím pravděpodobně nic moc neudělám. Verča je plnoletá a má právo dělat si, co chce. Ale pořád doufám, že si jednoho dne uvědomí, že ne všechny rodinné problémy je dobré větrat veřejně. A já do té doby budu jen trnout, jestli se někde mezi jejími sledujícími neobjeví nějaké známé jméno, aby to nepoškodilo naši rodinu ještě víc.
