Článek
Jmenuji se Kája, je mi třicet a pracuji jako testerka v jedné velké IT firmě. Na stres jsem si už za ta léta tak nějak zvykla. Prostě patří k práci, ve které pořád hledáte chyby, ale nesmíte si dovolit žádnou vlastní. Jenže poslední projekt mě semlel víc, než jsem čekala. Spánek se mi rozpadl na kusy. V noci jsem ležela s očima dokořán, ráno se budila úplně vyčerpaná a přes den jsem byla protivná sama sobě i všem kolem. Doktor mi předepsal prášky na spaní, jenže hned dodal, že jsou návykové. Nechtěla jsem skončit jako někdo, kdo bez pilulek nedokáže usnout, a tak jsem je brala jen výjimečně.
Kolegové mezitím vedli nekonečné debaty o tom, co jim pomáhá na stres – někdo sport, někdo pivo, jiný CBD. Zmínky o konopných kapkách, olejích a bonbonech se u nás ve firmě objevovaly skoro stejně často jako rozhovory o nejnovějších telefonech. Já jsem o CBD věděla jen tolik, že je to „ta část konopí, po které se člověk nezfetuje“. Říkala jsem si, že když to pomáhá tolika lidem, možná by to mohl být jemnější způsob, jak zase začít spát bez toho, abych si ničím ničila tělo.
Jedno odpoledne jsem tedy zamířila do specializovaného obchodu. Za pultem stál prodavač s úsměvem, který by se dal přeložit jako „mám se fakt dobře“. Nejspíš proto, že byl evidentně pravidelným konzumentem toho, co prodává. Řekla jsem mu, že hledám něco na spaní, protože mám teď hrozně náročné období. Zavedl mě k poličce, teatrálně zamával rukou a prohlásil: „Tady to máte nejlepší, na noc úplně ideální.“
Do ruky mi podal krabičku s malinovými bonbony. Vypadaly nevinně, barevně, skoro jako dětské želé. Překvapila mě jen cena – pět set korun za balení deseti kousků. Prodavač na to mávl rukou, že kvalita něco stojí. Mně se v hlavě honilo jen to, že pokud mi to pomůže aspoň párkrát v týdnu normálně usnout, tak se to vyplatí.
Za pár dnů přišla noc, kdy jsem zase koukala do stropu a věděla, že mě čeká ráno plné chyb v kódu a nervózních kolegů. Sáhla jsem po bonbonu a s nadějí ho spolkla. Jenže namísto klidného usínání se rozjela jízda, kterou bych nikomu nepřála. Usnula jsem, ale po dvou hodinách mě probudilo šílené bušení srdce. Měla jsem pocit, že se mi hrudník rozskočí. Pak přišly halucinace, panický strach a nakonec moment, kdy jsem už nebyla schopná ani logicky uvažovat. Zavolala jsem si záchranku, protože jsem byla přesvědčená, že umřu.
Sanitka přijela rychle, ale jejich pohledy bolely skoro stejně jako ten stav. Mluvili se mnou jako s feťačkou, která si záměrně dala něco silného a teď sklízí následky. Až později jsem zjistila, že to, co jsem snědla, nebylo CBD, ale HHC – látka, která má úplně jiné účinky. V jednom bonbonu bylo tolik účinné látky, že s mojí drobnou postavou to bylo skoro hazardování se životem.
Nejvíc mě vyděsilo zjištění, že takové věci si u nás může koupit úplně kdokoliv. Bez občanky, bez varování, bez vysvětlení rozdílu mezi CBD a HHC. Stačí vejít do obchodu, otevřít peněženku a odnést si něco, co vás může během jediné noci dostat na hranici kolapsu. Já jsem z toho vyšla „jen“ s traumatem, ale pořád mi v hlavě zní myšlenka, že to klidně mohlo dopadnout mnohem hůř.
