Článek
Nedávno jsme s rodinou vyrazili do nákupního centra. Já jsem nutně potřebovala něco na sebe, což je s dětmi vždycky trochu výzva. Proto se manžel nabídl, že vezme naši čtyřletou Aničku koupit kapsle do kávovaru a já si zatím v klidu obstarám nákupy s půlročním Tondou v kočárku. „Klid“ je samozřejmě relativní pojem, když máte malé dítě, ale Tonda měl s sebou svoji oblíbenou hračku, takže jsem doufala, že bude aspoň chvíli pohoda.
Tondova hračka, bez které si už usínání nedokáže představit, je zvláštní kříženec plyšáka a hebkého hadříku. Máte-li doma miminko, určitě to znáte – jemná látka, kterou dítě muchlá v ručičkách, dokud blaženě neusne. Jediný „problém“ téhle hračky je její barva. Je totiž růžová. Podědil ji po sestře a nedá ji z ruky. Mně osobně je to úplně jedno, a když vidím, jak krásně s ní Toníček usíná, nemám nejmenší důvod řešit barvu.
Jenže tuhle barvu evidentně řešila paní, která se za mnou postavila do fronty u pokladny. Už od prvního pohledu to byla ta důchodkyně, která se na vás naoko mile usmívá, ale očima jasně říká: „všechno děláte špatně a já vám to brzy povím.“ Samozřejmě to netrvalo dlouho a ta chvíle přišla.
Nejdřív se zdánlivě laskavě zeptala: „Jé, to je hezké miminko, chlapeček?“ S úsměvem jsem odpověděla, že ano, a už jsem cítila, že to byla jen úvodní otázka. „A proč mu cpete tu růžovou hračku? Co z těch dětí pak vyroste? Nedivím se, že pak dneska ti mladí ani nevědí, čí jsou,“ spustila paní bez jakékoli pauzy. Zůstala jsem stát jako opařená a vůbec nevěděla, jak na něco takového reagovat.
To, že lidé mají různé názory na výchovu, znám až moc dobře i ze své širší rodiny. Ale aby někdo cizí měl potřebu mě poučovat uprostřed obchodu, to mě opravdu zarazilo. Než jsem se zmohla na odpověď, uslyšela jsem za sebou známý hlas svého manžela.
„A vy, paní, jste měla v dětství hračky růžové?“ zeptal se jí mile a naprosto nenuceně. „No samozřejmě, za mě bývaly hračky holčičí růžové,“ odpověděla mu paní trochu zaraženě. Manžel se obrátil na mě a s hranou vážností povídá: „No, paninko, to byste mu teda asi vážně měla vzít. Evidentně když má někdo v dětství růžové hračky, strká potom nos do věcí, do kterých mu nic není.“
Paní se zmohla jen na otevření úst, ale nic už z ní naštěstí nevyšlo. Byla jsem ráda, že právě v tu chvíli jsem přišla na řadu u pokladny, kde pokladní maskovaly smích. Když jsme odcházeli, manžel paní ještě od srdce popřál krásný a usměvavý den. Ironií bylo, že se usmívali opravdu všichni kolem – jen paní za námi se tvářila kysele. Ten den jsem byla znovu ráda, že jsem si vzala parťáka do nepohody.
