Článek
Před pár měsíci mi zkrachovala kavárna, takový můj startup. Maličký podnik na předměstí, u kterého ale ani mé bezmezné nadšení nevyvážilo slabší lokalitu. Stálo mě to dva roky života a s rodinou jsem nemluvil o ničem jiném. Byl jsem v šoku a pocit selhání mě srážel na kolena. A co to ještě zhoršovalo - moje rodina na mě byla pyšná, že jsem podnikavý. Přiznat krach a nezaměstnanost by pro mě bylo jako přiznat vraždu.
Jeden kamarád, kterému jsem na setkání absolventů mé fakulty popsal svou situaci zmínil, že existují místa, kde lidé za pár desítek jüanů mohou chodit „do práce“ – jen tak, pro pocit. Takové mimikry. „Pseudokanceláře“ s počítačem, stolkem, Wi-Fi, kávou a společným prostorem, ale bez skutečné práce či výplaty. Říkají tomu dost doslovně „firma na předstírání práce“. Vypadalo to absurdně – ale byl to první nápad, jak se z té hluboké demotivace vymanit.
Sebral jsem zbytek úspor a zkusil jsem to. Každé ráno jsem pronesl tu známou frázi: „odcházím do práce“ – i když to byla jen Potěmkinova rutina. Přijdu kolem deváté, sednu si k důvěrně vypadajícímu pracovnímu stolu, spustím laptop. Často si jen listuji nabídkami práce, píšu životopis nebo koukám do Meituana na zprávy. Někdy pokračuji v psaní mého blogu, nebo postupuji v online kurzech angličtiny. Nasaji tu takový pracovní rytmus, který by mi doma chyběl.
Náklady? Asi 30 jüanů za den, což je zhruba pět set korun. Pro mě to však bylo víc než investice – bylo to odražení ode dna psychologické propasti. Ráno jsem zvedl hlavu, vypadal před rodinou i před sebou samým jako někdo, kdo má svůj život pod kontrolou. A hlavně, moje rodiče to nepoznali. Neptali se, kdy si konečně najdu práci. A já si mohl trochu prodloužit drahocenný pocit důstojnosti - částečně si ho koupit, částečně ale i seriózně odpracovat.
Pamatuju si den, kdy jsem ukázal fotku tohoto místa mamince. S úlevou řekla: „Konečně pracuješ.“ Sám jsem si uvědomil, že to nebylo jen o tom, být viděný, ale cítit, že nejsem zbytečný. A že jsou chvíle, kdy člověk prostě potřebuje říct sám sobě: „Jsem stále v běhu.“
Postupně jsem si začal všímat, že tahle „pseudokancelář“ má vlastní komunitu. Lidé tu nejsou jen proto, aby si hráli na práci – vzájemně se podporují. Když někdo narazí na zajímavou nabídku, hned ji pošle ostatním. Sdílíme tipy, jak se připravit na pohovor, a občas se stane, že někdo, kdo práci získá, doporučí personalistovi i další lidi odsud. Není to rivalita, spíš tichá dohoda, že v tomhle zvláštním mezisvětě nezaměstnaných držíme při sobě.
Je to vlastně docela vtipné – hrajeme si na kancelář, ale v tom malém prostoru, který nám mnohým zbývá obrazně i fyzicky jsme si vytvořili takový přístav. Až rodinné zázemí. Fungovalo mi to takhle dva týdny, pak třetí. Uvědomil jsem si, že mi už zdaleka nejde jen o to předstírat práci. Že mi tato iluzorní práce pomohla se zorientovat a stala se tak mým majákem, mou fatou morgánou, kde jsem se ale opravdu osvěžil. Díky ní jsou dny, které by mi dříve přišly ztracené - ale já si dnes můžu říct „Je v pořádku, že ještě nejsem úplně tam, kde jsem chtěl být.“ A to je možná ten pravý benefit téhle na první pohled podivné služby.
---
Příběh je inspirovaný skutečným trendem - firmy poskytující za úplatu „falešnou“ kancelář v Číně opravdu existují. Popsala je regionální BBC. Do jisté míry je touha po uplatnění dána tamní kulturou, ale nestálo by za experiment něco podobného vyzkoušet i u nás? Ne snad jako business, ale co třeba jako jiný model podpory v nezaměstnanosti?
Zdroj: https://www.bbc.com/news/articles/cdd3ep76g3go
