Článek
„No jo, klasika, u nás doma se to děje jen na výročí a státní svátky,“ zazní od mého muže Lukáše u stolu během grilovačky s přáteli. Smích. Rozpačitý pohled kamarádek směrem ke mně. Můj nucený úsměv skrývá vztek a zklamání. Proč tohle dělá?
Je nám oběma kolem třicítky, měli bychom být plní života, energie a intimity. Vzali jsme se krátce po škole, známe se od prvního ročníku na pedagogické fakultě. Dřív nám všechno klapalo, společné zájmy, společný humor. Teď se ale naše večery scvrkly do pravidelného scénáře – já čekám v ložnici, zatímco on válčí ve World of Tanks. Jednou za měsíc se stane zázrak, který Lukáš pak ještě cynicky komentuje před přáteli.
A nejhorší je, že já bych chtěla víc. Mám čas, mám energii, mám chuť. Ale když naznačím, že bychom mohli strávit večer jinak, dostanu jen neurčité „Jo, za chvíli skončím.“ Realita? Skončí kolem půlnoci, kdy už dávno spím.
Nevím, co je horší – jestli ten nedostatek blízkosti, nebo jeho vtipy a poznámky před lidmi. Občas si říkám, že se za mě stydí, nebo že je to celé jen jeho obrana. Možná se bojí, že selže. Možná mu chybí odvaha otevřeně říct, že něco není v pořádku. Každopádně se cítím ponížená a zrazená. A v hlavě mi vrtá nepříjemná otázka – vzala jsem si opravdu toho pravého?
Zvlášť když vidím kamarádky, které mají normální vztahy, plné vášně, smíchu a radosti ze vzájemné blízkosti. Já místo toho usínám sama, zatímco z obýváku se ozývají zvuky výbuchů a vítězných fanfár. Kde jsme udělali chybu? Mám se pokoušet situaci nějak zachránit, nebo to prostě vzdát a začít jinde?
Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Vím jen, že představa dalších měsíců a let bez skutečné blízkosti mě děsí. A žádná hra na světě nestojí za to, abych se cítila takhle sama.
Co byste mi poradili vy?
