Článek
Většinou to skončí kompromisem – vezmu ta z podestýlky, ne úplně nejdražší, ale ani ta z klecových chovů. Takový malý dobrý skutek, který mě nestojí o moc víc. Aspoň jsem si to myslela, dokud jsem jednou neměla trochu víc času a z nudy jsem si začala číst etikety.
Byl čtvrtek odpoledne a já vyrážela na velký nákup. Na seznamu jsem měla vajíčka na víkendovou bábovku pro návštěvu tchyně. Stála jsem před regálem plným různých krabiček, když mi zrak padl na nápis „vajíčka z podestýlky“. Ta jsem obvykle kupovala. Pod tím byl obrázek slepice, která se spokojeně prochází po dvoře. Vypadala skoro jako ze statku mé babičky, kde jsem trávila prázdniny jako dítě. Jenže pak jsem si všimla drobného textu pod obrázkem a začala jsem číst.
„Chov na podestýlce – hustota osazení až 9 slepic na metr čtvereční.“ Zamrkala jsem. Devět slepic? Na jeden metr? To znamená, že každá má prostor zhruba 33 × 33 centimetrů. Představila jsem si krabici o velikosti třetiny kachličky na naší kuchyňské podlaze. V takové „krabici“ žije jedna slepice. Celý život.
Najednou jsem viděla ten obrázek spokojené slepičky na dvoře v jiném světle. Podívala jsem se na další krabičku, kde bylo napsáno „z volného výběhu“. Tam stálo, že slepice mají přístup ven. Super, pomyslela jsem si, to zní lépe. Jenže pak přišlo další překvapení: „Hustota osazení v hale až 9 slepic na metr čtvereční, plus 4 metry čtvereční venkovní plochy na slepici.“ Takže uvnitř jsou na tom stejně jako ty „podestýlkové“, jen mohou ven. Pokud tedy hala není třeba uprostřed zimy zavřená, což jsem se dočetla v dalším textu.
Vzala jsem do ruky bio vejce, nejdražší varianta. „Hustota osazení až 6 slepic na metr čtvereční uvnitř, plus 4 metry čtvereční venkovní plochy na slepici.“ V hlavě se mi rozsvítilo. I u těch nejdražších bio vajec má slepice uvnitř prostor jen asi 40 × 40 centimetrů. To mi nepřipadalo právě jako idylický život na farmě, který ty obrázky naznačovaly.
V tu chvíli přišel k regálu starší pán. Pozoroval mě, jak zkoumám krabičky, a usmál se. „Taky vždycky studujete etikety?“ zeptal se. Přiznala jsem, že jsem právě objevila něco, co mě nepříjemně překvapilo.
„Já kupuju jenom od souseda,“ řekl mi. „Má dvacet slepic na zahradě, dává mi vejce a já mu za to seču trávu. Ty jeho holky mají život jak v ráji a vejce chutnají úplně jinak.“
Záviděla jsem mu. Bohužel já žádného souseda se slepicemi nemám. Žiju v paneláku na kraji Prahy a moje možnosti jsou omezené na to, co najdu v supermarketu. Neochotně jsem sáhla po bio vejcích. Byla o třetinu dražší než ta z podestýlky, ale teď jsem věděla proč.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik takových věcí denně kupujeme, aniž bychom skutečně věděli, co se za nimi skrývá. Na etiketách je spousta informací, ale kdo si je vlastně čte? Číslíčka, složení, původ… A když už si něco přečteme, rozumíme tomu? Já jsem si léta myslela, že kupuju něco mnohem lepšího, než ve skutečnosti bylo.
Doma jsem ten večer udělala něco, co mě samotnou překvapilo. Podívala jsem se na internet, jestli v naší čtvrti není nějaký farmářský trh. A byl – každou sobotu dopoledne, jen pár zastávek autobusem. Nikdy jsem tam nebyla, protože mi to přišlo zbytečně drahé a komplikované. Ale teď jsem si říkala, že to aspoň jednou zkusím.
V sobotu jsem se tam vypravila. Stánek s vejci měl ceny vyšší než bio v supermarketu, ale paní mi ochotně vysvětlila, jak jejich slepice žijí, čím je krmí a proč mají jejich vejce tak sytě žlutý žloutek. Když jsem se pak doma pustila do pečení bábovky pro tchyni, měla jsem z těch vajec radost. Ne proto, že by tchyně poznala rozdíl, ale proto, že já jsem ho znala.
Jasně, ne každý si může dovolit kupovat drahá vejce z farmy. A chápu to. Ale možná by stačilo, kdyby na krabičkách místo idylických obrázků šťastných slepiček na dvoře byla reálná fotka toho, jak to ve skutečnosti vypadá. Abychom se aspoň mohli rozhodnout s otevřenýma očima.
