Článek
My jsme hledali něco na tři dny. Krátký výpad mimo město. Jen odpočinout, vyčistit si hlavu, projít se po lese, večer si otevřít víno, a ráno se probudit bez budíku. Na stránkách to působilo přesně tak. Jenže pak jsme tam dojeli. A hned po prvních pěti minutách mi bylo jasné, že něco nehraje.
Začalo to tou vůní. Tedy spíš zápachem. Ten se totiž na fotce vyfotit nedá. Jakmile jsme vešli do chodby, ovanul nás těžký vzduch, něco mezi zatuchlinou a fritovacím olejem. A nebyl to ten druh, který by po chvilce zmizel. Byl všude. V záclonách, v ručnících, v peřinách. Jako kdyby někdo vzal vůni staré hospody a zavřel ji do šuplíku na dva roky. Ale pořád jsem si říkal – třeba to jen chce vyvětrat. Možná vařili něco výrazného. Možná jsme prostě jen unavení z cesty a přecitlivělí.
Otevřeli jsme dveře od pokoje. Byl to moment, kdy se něco zlomí. Kdy víš, že už to nepůjde vzít zpátky. Fotky slibovaly dřevěný interiér, pohodlnou postel a „romantickou atmosféru“. Ve skutečnosti na nás čekala místnost velikosti větší skříně, s postelí tak měkkou, že když si na ni člověk sedl, zmizel až někam k prkenné základně. U okna visela záclona, kterou už dávno měla nahradit jiná. Byla šedivá, a ne, rozhodně to nebyl její původní odstín. Na stole ležela umělá květina, taková ta laciná z tržnice, a pod ní rozpitý flek od něčeho, co vypadalo jako kafe z minulé sezóny. V rohu stála malá televize. Nebo spíš relikt doby, kdy ještě běžely obrazovky s oblými rohy a výstupem na SCART.
Z koupelny jsme měli asi největší šok. Sprchový kout se zavíracími dvířky, z nichž jedno nešlo zavřít. Když jste se otočili, pohnul se celý roh kabiny. Všude bylo něco jako rez, nebo plíseň, nebo obojí. Umyvadlo mělo zrezlý kohoutek, který kvílel při každém otočení. A ručníky – ty byly sice složené na posteli, ale evidentně už něco zažily. Bílé kdysi možná byly, ale teď měly odstín mokré slepice.
Když jsme si šli stěžovat, majitelka se usmívala. Takovým tím úsměvem, kterým se člověk brání, když ví, že je zle. Řekla, že „někdy jsou lidi moc nároční“ a že „některým prostě vadí každá drobnost“. Ukazovali jsme jí flek na stěně, ona řekla, že to je „jen stín“. Ukazovali jsme prasklinu v podlaze – podle ní to byla „charakteristika starého domu“. Když jsme zmínili zápach, navrhla otevřít okno. Omluva? Ani náhodou. Nabídka jiného pokoje? Neexistuje. A vrácení peněz? „To musíte řešit s portálem.“
Nedali jsme to. Zůstali jsme jednu noc a hned ráno odjeli. Spali jsme oblečení. Ne proto, že bychom byli zhýčkaní, ale protože jsme se prostě necítili dobře. Celou noc jsme se budili. Ze všech koutů nás něco nutilo být ve střehu. Jako by ten pokoj nebyl k odpočinku, ale k tomu, abyste přemýšleli, co všechno mohlo v minulosti ležet na té matraci. Druhý den jsme byli unavení, rozladění a hlavně – zklamaní. Člověk se na něco těší. Představuje si to. A pak najednou musí přepnout do módu „přežít“, i když si vlastně zaplatil za relax.
Nešlo o peníze. Nešlo ani o nějaký přepych. Věděli jsme, že jedeme do obyčejného penzionu. Ale věřili jsme, že když někdo něco nabízí jako „útulné a čisté“, bude to aspoň základní standard. Jenže některým lidem asi pořád nedochází, že pohled na internetové hodnocení není všechno. Že host není jen obtížná nutnost, ale člověk, který si vybral právě jejich místo. A že když už jim dá důvěru, měli by se k tomu postavit čelem.
Dnes už si dávám mnohem větší pozor. Před každou rezervací čtu ty negativní recenze – i když jich je jen pár. Dívám se na fotky od hostů. Hledám zmínky o zápachu, plísni, hlučných zdech. Naučil jsem se, že „příjemná atmosféra“ může znamenat, že se na vás někdo usmívá, zatímco se topíte v puchu. A že „starší zařízení“ je eufemismus pro „nic jsme tu neměnili dvacet let“. Už se neupínám na představu. Nečekám. Jen doufám, že to bude v pořádku.
Ale to nejdůležitější, co jsem si z toho odnesl? Že když se vám něco nezdá, je v pořádku to říct. Ozvat se. Odejít. I kdyby to mělo být nepříjemné. Protože ten víkend už vám nikdo nevrátí. A spát ve vlastním autě může být nakonec menší utrpení než noc v pokoji, kde i vzduch má chuť se odstěhovat.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
