Článek
Rudolf Chvátal pracoval dvacet pět let jako realitní makléř ve společnosti s ručením omezeným, která se později přetransformovala na akciovou společnost Blahobyt, a.s. Kvůli mnohaleté práci ve službách začínal nenávidět lidi. Ono se snadno řekne, buďte milý na klienty. Občas se mu stávalo, když nabízel nějakou méně lukrativní nemovitost za pár peněz (třeba jako nedávno byt v Obrnicích u Mostu za šedesát tisíc korun), že mu na inzerát reagovali divní lidé a vyjadřovali se neomaleně a nadávali mu. „Ty debile, zapomeň, že budu peníze skládat na účet, co navrhuješ, na to zapomeň, mi je chceš ukrást, co, ty podvodníku?“
Do pěkné lapálie se Rudolf dostal, když prodal pánovi ideální polovinu rodinného domu a pán, který si od něj ten podíl koupil se domníval, že ideální znamená „ta lepší půlka“. Když zjistil, že nebude ta lepší půlka ani ta horší, ale pouze virtuálně ideální, vyslechl si náš pan makléř opět nelichotivé nadávky o podvodnících a pak ještě něco, co se tady nedá ani publikovat, jak vulgárně ho tituloval.
Možná si řeknete, že to mohl říct Rudolf pánovi rovnou, že ideální neznamená ta lepší polovina, ale pán se ho na nic neptal a jen řekl, že tomu rozumí a že ví, co znamená ideální, a poslušně složil kauci a korespondenčně podepsal kupní smlouvu. Lidé jsou různí a někteří jsou zvláštní. Jak říkal Broňa v hospodě, nejhorší je práce s lidmi (on to říkal jinak, ale kvůli vulgárním výrazům ponechejme tuto publikovatelnou verzi).
Rudolf už byl na cestě domů z práce, když se mu ozval nějaký klient. Měl za to, že mu volá pán a že hovor přijal, ale ve skutečnosti si omylem stisknul nový telefon a volal on pánovi, na poslední číslo, které měl v telefonu. Když se nemohli dohodnout co po něm ten pán chce, v roztržitosti se proto bezelstně zeptal: „Voláte Vy mě, nebo já Vám?“
Když máte denně desítky hovorů a pracujete s lidmi různého vzdělání a vychování a stále dokola opakujete stejné věci, musíte být obrněni trpělivostí a ta právě nyní Rudolfovi došla. Pán na druhém konci na něho začal sprostě křičet (měl telefon puštěný v autě na hands free, takže se neznámý hlas hlasitě rozléhal celou toyotou), jestli prý si dělá srandu a co je za hňupa, že prodává baráky, když ani neví, jestli telefonuje nebo ne. V tu chvíli v Rudolfovi, jak se říká, bouchly saze. Byl pátek odpoledne, Rudolf neměl za sebou právě nejlepší týden, žena se s ním pohádala, ráno dostal vynadáno na poradě, že špatně inzeruje a že si nedává záležet s grafickým provedeném textu. Kritika byla částečně oprávněná, ale počet zakázek, které Rudolf nabízel za poslední tři měsíce překonaly jeho rekordy a cítil se unavený. Ke každému inzerátu následovalo padesát dotazů a padesátkrát zopakoval to stejné. Prostě když na něj začal cizí chlap ječet, neovládl se a zařval na něho: „Komu tykáš, ty jeden č…“
Nebyl to od Rudolfa profesionální přístup, což si hned uvědomil, ale víte, jak to je, když jste přetažení a v kocovině a někdo na Vás začne neprávem vulgárně řvát. No a pak dál už se mísily v autě snůšky nejrůznějších vulgarit, které rázně ukončil makléř měsíce května Rudolf Chvátal slovy: „Už drž hubu, nebo tě zabiju“ a zmáčkl červené tlačítko na telefonu.
Takhle příkře se Rudolf nevyjádřil nikdy, možná někdy před lety při hokeji, když se strhla mela u mantinelu a byl vyloučen do konce zápasu, ale v normálním civilním životě takto zareagoval poprvé. Bude se muset zamyslet nad smyslem života a nad svou budoucností v tomto oboru. Nejhorší je práce s lidmi, šeptal si, když zastavil na nejbližší polní cestě a zapálil si cigaretu. Dlouze natahoval kouř a snažil se ho v sobě udržet co nejdéle a pak teprve vyfouknout ven. Opravdu dnes neměl svůj den. Zapálil si další cigaretu. Hodně přestřelil a bude toho hořce litovat, až si ten člověk bude stěžovat vedení společnosti.
Divíte se ještě makléři Rudolfovi Chvátalovi, že nenávidí své klienty? Odborně se tomu říká syndrom vyhoření…
