Článek
„Kašlu na to, dneska neběžím ani kilák, nenechám si přece zkazit celý víkend. Že já jsem se do toho dávala,“ říkala si Klára, když se v sobotu ráno upravovala v koupelně a všechno ji bolelo. Měla odjet za chvíli s Pavlem na dřevo, aby měli čím topit v nové chatě, až ji postaví. Už měli vylitou základovou desku. Byla velmi ráda, že Ruprecht, který do ní byl beznadějně zamilovaný a kterého z lítosti trpěla, přijal výzvu, že jí dá týden pokoj a nebude jí posílat své statistiky ze sportů a taky z ložnice – 0+1, kdy to první číslo znamená sex s partnerem a to druhé bez, o čemž měl potřebu ji neustále informovat, aby věděla, že taky trénuje, kdyby si to náhodou s ním někdy rozmyslela.
Spolu s dalšími třemi spolupracovníky se Klára zapojila do tradiční letní výzvy v běhu, kdy se jim od neděle do neděle počítají uběhnuté kilometry. Měl s nimi běžet i tlustý kolega Pepa, abstinující alkoholik, který přijal v létě jinou výzvu, že se do konce příštího roku nedotkne alkoholu a po letech se začal znovu hýbat a ze sto padesáti kil zhubl na sto třicet, ale když zvážil své šance na výhru mezi chrty, tak do toho nešel a raději místo toho o běhání přemýšlí a píše moudra a ostatním radí, co mají dělat. A navíc nemá kouzelné hodinky, které ukazují všechno, takže by si musel stáhnout aplikaci na mobilu a to se mu nechtělo, protože nevěděl jak.
„Čelendž“ končí v neděli o půlnoci a ostatními závodníky byli Radovan, jeho starší bratr Mara a mladík Aleš, iniciátor celé akce, aby oživil běžeckou skupinu, kterou si založili kdysi na viberu a v poslední době skomírala. V sobotu ráno vypadalo pořadí následovně: první Radovan má v nohách zatím 62 kilometrů, za ním je Klára s 51 kilometry, pak Aleš s 48 kilometry a zatím poslední Mara uběhl 46 kiláků. Tento údaj nebude ale už za dvě hodiny platit, protože někdo z nich jistě vyběhne. Pořadí se neustále mění a kromě fyzičky (nepočítá se tempo běhu, ale počet uběhnutých kilometrů) leze tato soutěž pěkně na mozek. Je to psycho, když se snažíte a chvíli vedete, ale za hodinu jste najednou poslední. Člověk u toho samozřejmě chodí do práce a plní další povinnosti a běhání, místo aby mu působilo radost, tak ho čím dál víc stresuje a bolí. Není to tak, že by účastníci akce všeho nechali a jen běhali. Kromě práce mají své další sportovní aktivity (například Klára vyšla v úterý s Pavlem na Sněžku na východ slunce, Aleš absolvoval v týdnu s trenérem několik kruhových tréninků, Mara chodí na fotbálek a florbal, Radovan hraje malý fotbal a v neděli večer s partou volejbal).
Co se týče předpokladů, tak dle Pepových propočtů by měl vyhrát Aleš, nejmladší účastník, který má nejlepší fyzičku a nejrychlejší časy na kilometr a drží mezi nimi rekord na půlmaraton. K jeho smůle se ovšem tato týdenní běžecká výzva počítá až od neděle a on přitom den před tím uběhl devatenáct kiláků, které by se mu teď do soutěže náramně hodily. Má ale smůlu. Klářin osobák na půlmaraton je o minutu horší, než Alešův, tedy 1:35 a jako jediná je schopna s ním držet tempo. S běháním začala sice až před čtyřicítkou, ale vzhledem ke své tělesné konstituci a váze nepatrně přes padesát kilo, má k tomuto sportu nejlepší předpoklady ze všech. Navíc má i silné nohy. Je výborná i na kole, ale to už patří zase do cyklistické skupiny.
Prozatímní vítěz Radovan běhá o trošičku pomaleji, ale letos mu to jde a je schopen jim na desítce svými časy konkurovat. Mara je na jeho úrovni, ale koupil si nové kolo a tak víc času teď věnuje cyklistice, osobák na půlmaraton má 1:42. Je ale nevyzpytatelný a je klidně možné, že všechny ještě překvapí, ale nejspíš ne. Pepa je z nich nejpomalejší. Zatímco oni všichni běhají pod pět minut na kilák, Pepa je rád, když vydrží hodinu běžet tempem šest minut na kilometr, ale protože nemá ty hodinky, tak to přesně neví a rychlost odhaduje jen podle míjejících stromů a svého stínu.
Pro nestranného pozorovatele je zábavné sledovat, jak se pořadí neustále přelévá a kdy ten, kdo vede může být rázem třetí nebo i poslední. V neděli v osm hodin večer bude pořadí následující: 1. Aleš 76,9, 2. Klára 64,4, 3. Radovan 61,6 a čtvrté místo zatím drží Mara s 57,8 kilometrů. Ale ještě zbývají čtyři hodiny a přestože Aleš avizoval, že už na to dnes „dlabe“, že má dost, kdyby ho náhodou někdo přeskočil, nedejbože všichni, což se asi nestane, musel by ještě s čelovkou před půl nocí na několik kilometrů vyběhnout a to taky udělá. Hecne se, protože se večer hecne i Klára a o půl desáté bude na čele (ten den bude mít v nohách už 27 kilometrů). Na to ovšem bude reagovat Radovan, který když večer po volejbale zjistí, že je třetí a ti před ním se mu vzdalují, vyběhne z Medlánek k „černému velkému pyji“ na náměstí Svobody v Brně a zpět. Přitom se sice pozvrací, ale předběhne všechny a před půlnocí se stane definitivním vítězem soutěže. Marovi tady nepomůžou ani jeho finty (jednou na závodech předstíral, že už nemůže, ale v závěru jako mazaný advokát pána před sebou předběhl) a když si spočítá, že ztrácí příliš, tak to večer po florbalu zabalí, jde raději do hospody a skončí poslední. Pepa plní svou zpravodajskou povinnost a informuje v pondělí ráno v práci o výsledcích.1.Radovan 88,5 kiláků, 2. Aleš 86,0, 3. Klára 77,9 a čtvrtý Mara s 66,0. Profily tratě a rychlost jednotlivých hrdinů je možné na vyžádání v hodinkách dohledat.
Ať žijí všechny výzvy, které v životě plníme. Nechť nás posouvají dál a činí lepšími, i když bolí a pochybujeme při nich, jestli to má cenu. Má. Naše ješitnost nás posouvá k lepším výkonům a zítřkům.
Kromě zpravodaje Pepy se z nich zítra nikdo pořádně nepohne. Sportu zdar a běhání obzvlášť. A ty černé hodinky, které měří i energii na toaletě, dostal pan tlustý Pepa k narozeninám a teď ho strašně terorizují a příští výzvu dá s nimi. „Ólranrsárpřecebjutyfl“.
