Článek
Hotel s výhledem na moře, čistý bílý interiér, lehátko u bazénu, snídaně na terase. Říkala jsem si, že takhle nějak vypadá odpočinek. No – jenže pak přišla realita. A ta měla podobu nevyspalých německých důchodců, kteří v sedm ráno rozjeli něco, co bych s trochou nadsázky nazvala „croissantová válka“.
Přiletěla jsem do Španělska v sobotu večer. Krásné počasí, čisté ulice, klimatizovaný pokoj s měkkou postelí. Dokonce i ten uvítací drink vypadal jako z katalogu – sklenka s citronem, do toho výhled na moře a jemný vánek. Jenže zatímco já jsem se těšila na dlouhé líné snídaně s výběrem sladkého i slaného, kávou bez spěchu a pokukováním po modré obloze, někteří hosté si z bufetu udělali závodní disciplínu. A to takovou, že jsem si v jednu chvíli připadala spíš jako na táboře přežití než v čtyřhvězdičkovém hotelu.
První den jsem šla na snídani v devět. Počítala jsem s tím, že je hlavní vlna pryč, že bude klid, že si sednu k oknu a budu jen přepínat mezi kávou a čerstvým ovocem. Místo toho jsem narazila na vyjedený pult, kde po croissantech zbyly jen drobky, vajíčka byla tvrdá a studená, a o čerstvých rajčatech si mohl člověk nechat zdát. Jeden zaměstnanec se snažil doplňovat jídlo, ale dřív než dojel s tácem na stůl, někdo mu ho doslova vyrval z ruky. Bez přehánění. V jednu chvíli jsem dokonce viděla paní s taškou, do které si evidentně balila „svačinu na pláž“. A když si k tomu připočtete zvuk odkapávajícího kávovaru a lidi, co se hádají o poslední muffin, máte před sebou docela přesnou představu mého rána.
Říkala jsem si – asi jsem měla přijít dřív. Tak jo, další den jsem vstávala v sedm čtyřicet. Ano, na dovolené. V sedm čtyřicet. Umyla jsem si obličej, nasadila sluneční brýle, vlasy stáhla do drdolu a šla jsem bojovat o místo u bufetu. Už u výtahu jsem potkala pár dalších ospalých tváří – všichni měli v očích ten stejný cíl. Být první. Mít šunku, křupavý croissant, čerstvý jogurt. A hlavně – vyhnout se tomu zoufalému pohledu na prázdné tácy. Ten výraz „už není, sorry“ zaměstnanců, kteří to všechno jen mlčky snášejí.
Na snídani nás přišlo asi dvacet ve stejnou chvíli. A místo aby to byla klidná ranní pohoda, byl to přesně ten typ dusna, které vzniká tam, kde je málo jídla a moc lidí. Jeden chlap si nabral čtyři kousky pečiva a dvě porce míchaných vajec – a pak si sedl ke stolu, kde snědl asi třetinu. Zbytek nechal. Jiný si odnesl hrst broskví a pak je vrátil zpátky, protože byly „moc teplé“. Nikdo se neusmál. Nikdo si nenabídl. Všichni jen tiše kroužili mezi pulty a hledali, kde se ještě co urodilo. A já jsem tam stála, s talířkem, na kterém byly dvě olivy a kousek sýra, a říkala si – tohle že je ten luxus, co jsem si platila?
Nejvíc mě ale zaskočila ta ochota některých hostů ignorovat úplně všechno, jen aby „něco měli“. Viděla jsem chlapa, jak si sáhl do tácu s pečivem rukou, protože se mu nechtělo čekat na kleště. Jiná paní si kýchla – a místo aby se otočila, pokračovala směrem k ovoci. A všude kolem děti, které pobíhaly s palačinkami v ruce a narážely do cizích lidí, protože je nikdo nehlídal. Chápu, že personál nemůže být všude. Ale když se u snídaňového bufetu začíná odehrávat něco mezi groteskou a apokalypsou, asi je něco špatně. A nejhorší bylo, že to nebyl výjimečný den. Tohle se opakovalo. Každé ráno.
Nejsem z těch, kdo si stěžují kvůli každé maličkosti. Vím, že i v drahém hotelu může být jeden den zmatek. Ale když se z toho stane každodenní boj, přestává to být náhoda a stává se z toho součást programu. A člověk pak celý den tak nějak přemýšlí, proč vlastně platil tolik peněz, když místo klidu zažívá stres. Když místo voňavé kávy cítí napětí a místo relaxu má nervy, že pokud si nenastaví budík na sedm, bude bez snídaně. A to i přesto, že hotel tvrdí, že se podává do deseti.
Nechci znít rozmazleně. Vážně ne. Ale když platím za službu, očekávám alespoň základní úroveň. Nečekám zázraky, nečekám snídani do postele s výhledem na Mont Blanc. Ale čekám kávu bez fronty. Čekám, že nebudu muset hlídat tác s pečivem jako sup. A hlavně čekám, že mě dovolená nebude nutit vstávat dřív než pracovní týden doma.
Nakonec jsem snídaně vzdala. Poslední dva dny jsem si koupila banán a kafe v plechovce v obchodě za rohem a snědla si to na pláži. Byl to možná nejklidnější moment celé dovolené. Moře šplouchalo, nikdo se netlačil, nikdo nestrkal druhého kvůli vajíčkům. Jen já, písek a klid. A napadlo mě, že možná tohle je vlastně ten pravý luxus. Ne čtyřhvězdičkový hotel, ne bufet s deseti druhy salámu. Ale chvíle, kdy nikdo nikam nespěchá, kdy si člověk může v klidu sednout a sníst banán bez toho, aby mu někdo dýchal na krk.
Po návratu domů jsem vyplňovala hodnocení pobytu. Napsala jsem to všechno upřímně. Že hotel krásný, pokoj čistý, personál se snaží. Ale že snídaně? Peklo. A že bych si přála, aby si vedení jednoho dne zkusilo jít sednout mezi hosty. Ne s cedulkou „manager“, ale jen tak. Možná by pak pochopili, že spokojenost hosta nezačíná u vybavení koupelny, ale u toho, jestli ráno dostane kafe a croissant bez stresu.
A možná by i pochopili, že luxus není v tom, co hotel slibuje. Ale v tom, co host skutečně prožije. A že někdy méně znamená víc. Méně hostů, méně front, méně nervů. A víc klidu, úsměvů, lidskosti.
Protože když se snídaně změní v boj, dovolená přestává být dovolenou. A stává se jen drahým cvičením v trpělivosti. A na to už jsem, upřímně, trochu stará.
