Článek
Jako my. A i když bych si to dřív nikdy nemyslela, najednou zjišťuju, že mít manžela, co vaří, pere, žehlí a stará se o děti, je podle některých lidí něco podezřelého. Něco, co si zaslouží pozvednuté obočí, ironický úsměv nebo rovnou poznámku typu: „A co děláš ty, když on zvládá tohle všechno?“
Dělám v bance. Pět dní v týdnu, osm až deset hodin denně. Vedu tým, řeším klienty, tabulky, schůzky, nátlak shora i zdola. Mám slušný plat, dobrou pozici, ráno si oblékám kostým a lodičky, večer si zouvám nohy z podpatků a ráda padnu do ticha domova, kde voní večeře a děti už mají úkoly hotové. Nezní to jako ráj? Pro mě ano. Jenže pro okolí to často zní jako naruby. Jako by se zaměnily role, které „mají být“.
Vzpomínám si, jak jsme to měli na začátku. Když jsem otěhotněla s prvním dítětem, bylo jasné, že na mateřskou půjdu já. Ne proto, že bych byla víc mateřský typ. Ale protože jsem tehdy brala míň než manžel, a taky jsme to měli prostě zažité. On chodil do práce, já se starala o malého. Jenže po pár měsících jsme zjistili, že to není úplně ono. Ne že bych nezvládala. Ale že to on zvládal líp. Víc si s malým povídal. Víc si hrál. Měl větší trpělivost. Já jsem byla spíš ten organizační typ – očkování, nákupy, režim. On byl ta pohoda. Ticho mezi slovy. Bezpečí v lidské podobě.
Když jsme čekali druhé dítě, dohodli jsme se, že tentokrát zůstane doma on. Já se vrátila do práce, on se staral o děti. Vařil. Pral. Měl to všechno v malíčku. A já do dneška vděčně vzpomínám, jak jsem po návratu z práce nacházela kuchyň uklizenou, děti spokojené, a muže, který měl v očích klid. Nebylo to rozdělení z povinnosti. Bylo to rozhodnutí. Naše. A fungovalo.
Ale čím víc jsme v tom pokračovali, tím víc jsme naráželi. Ne mezi sebou – ale zvenčí. Ze školy, ze školky, od známých, z rodiny. Nejvíc to bylo znát na těch drobných poznámkách. „A co, tobě to nevadí, že se stará o domácnost jako ženská?“ Nebo: „To on je teď doma, jo? To musí být nějak nemocnej, ne?“ A vrchol přišel, když moje máma – jinak moderní a rozumná ženská – jednou pronesla, že má o mě strach. Protože prý když chlap moc dlouho vaří, přestane si ženy vážit.
Což je fascinující. Ten předpoklad, že muž, který vidí dno hrnce, automaticky ztrácí autoritu. Že partnerství se dá udržet jen tehdy, když muž velí a žena slouží. A že když to uděláte jinak, začnete narušovat vesmír.
Já se přitom nikdy necítila víc ženou než tehdy, když jsem věděla, že vedle mě stojí chlap, co se nebojí vzít hadr a utřít kuchyňskou linku. Ne proto, že bych mu to poručila, ale protože je to i jeho dům. Jeho děti. Jeho život. Neztrácí tím mužnost. Získává tím respekt. A navíc – upřímně – když si člověk uvědomí, že na vaření, žehlení a praní dneska nestačí síla, ale trpělivost a systém, pak to vlastně celé dává smysl. A co se týče té mužnosti – copak není víc sexy muž, který umí udělat krémové risotto a zároveň se zeptat dítěte, jak se cítilo ve škole?
Samozřejmě, že nejsme ideální. I u nás občas bouchají dveře, někdy se hádáme, někdy si lezeme na nervy. Ale nikdy jsme se nehádali kvůli tomu, kdo má prát nebo kdo má žehlit. Spíš kvůli únavě, nedostatku času, nedorozuměním. Stejným věcem jako v jakékoli jiné rodině. Jen s tím rozdílem, že když o víkendu otevřeme dveře a přijdou návštěvy, pořád se nás někdo ptá: „A to mu jako nevadí, že ty vyděláváš víc?“ Nebo: „A jak dlouho si myslíš, že ho to bude bavit?“ Jako by naše domácnost byla pokus. Experiment. Něco, co musí nutně prasknout, protože nezapadá do škatulky.
A přitom ten „pokus“ trvá už jedenáct let. Jedenáct let, kdy jsme tohle střídání rolí nejen přežili, ale vybudovali na něm stabilní domov. Děti se učí, že není ostuda uvařit oběd ani pro muže, ani pro ženu. Že pomoc není slabost. Že peníze nejsou měřítkem hodnoty člověka. A že když se lidi domluví, co jim vyhovuje, nemá do toho nikdo co mluvit.
Mně to připadá logické. Ale pořád žijeme v prostředí, kde se dívá skrz prsty na všechno, co vybočuje. Když muž bere rodičovskou, je chudák. Když žena dělá kariéru, je kariéristka. Když je doma harmonie, která nevypadá podle zažitého mustru, je to podezřelé. A nejvíc to bolí, když to nejde jen od cizích. Když to slyšíte od vlastních. Když vám někdo blízký řekne, že „si z tebe udělal sluhu“ – jen protože stojí u sporáku. Nebo že „ho tím připravuješ o chlapskou hrdost“, jen protože nechce být manažer, ale táta na plný úvazek.
A tak se někdy přistihnu, že se bráním. Že začnu vysvětlovat, dokazovat, obhajovat náš život. Ale pak se zastavím. A řeknu si: proč? Komu to vysvětluju? Proč má někdo potřebu nás škatulkovat? Protože pokud si máme být rovni, pak to znamená i svobodu volby. A ta naše volba není slabost. Není to porucha systému. Je to důkaz, že to jde jinak. A že to může fungovat.
Neříkám, že takhle musí žít každý. Někdo je šťastný v tradičním modelu, někdo v jiném. Ale mě mrzí, jak moc jsme pořád připoutaní ke starým představám. A jak málo si připouštíme, že svět se mění. Že muži nemusí dokazovat svoji hodnotu skrz počet odpracovaných hodin. A ženy nemusí obhajovat své mateřství tím, že zapomenou samy na sebe.
Když dneska vidím svého muže, jak chystá dětem svačiny, nebo jak mi večer přinese čaj, protože vidí, že jsem po dni v bance unavená, neříkám si, že je to „divný“. Říkám si, že mám štěstí. A že bych si přála, aby jednou moje dcera nemusela vysvětlovat, proč její partner raději vaří než sedí v kanceláři. Aby to nebylo nic zvláštního. Aby to prostě bylo normální. Tak jako to je u nás. Normální ve smyslu lidské dohody. Vzájemnosti. A respektu.
Protože normální není to, co si myslí sousedi. Normální je to, co funguje mezi dvěma lidmi, kteří se mají rádi. A když si tohle zapamatujeme, možná nás už nebude tolik šokovat, že někdo prostě žehlí s láskou. A druhý mezitím vyjednává úvěr.
