Článek
Do salonu jsem šla s klidem. Vybrala jsem ho podle fotek a recenzí, působil příjemně, moderně, nic přehnaného. Přivítala mě mladá kadeřnice s úsměvem a hned se ptala, co bych si přála. Řekla jsem to jasně a pomalu. Jen konečky. Maximálně dva centimetry. Vlasy si chci nechat dlouhé. Přikývla, usmála se a řekla, že samozřejmě, že to chápe. Sedla jsem si, sundala kabát a měla pocit, že je všechno v pořádku.
Nejdřív mytí. Příjemná voda, masáž hlavy, ticho přerušované jen zvukem fénu někde v pozadí. Byla jsem uvolněná. Možná až moc. Když mě posadila zpátky ke křeslu, začala si vlasy pročesávat a mluvit o tom, že jsou trochu unavené. Že by jim slušelo víc tvaru. Že dnes se nosí lehčí střihy. Přikyvovala jsem, ale znovu jsem zopakovala, že délku chci zachovat. Že opravdu jen konečky. Usmála se, znovu řekla, že jasně, a vzala do ruky nůžky.
První střih jsem ani nevnímala. Druhý mě lehce zarazil. Třetí už jsem sledovala pozorně. Vlasy padaly na zem v pramenech, které mi nepřipadaly jako konečky. Cítila jsem v žaludku zvláštní napětí, ale pořád jsem si říkala, že to jen přeháním. Že ona ví, co dělá. Že to vidí jinak než já. Kadeřnice mluvila, vysvětlovala, že vlas potřebuje odlehčit, že to pak bude lépe držet tvar. Nechala jsem ji mluvit a mlčela jsem. Možná jsem měla říct stop. Možná jsem měla vstát. Ale neudělala jsem to.
Když vzala strojek, ztuhla jsem. Řekla, že jen lehce srovná zadní partie, aby to bylo čisté. Než jsem stihla zareagovat, slyšela jsem ten zvuk. Vlasy padaly rychleji než předtím. Sledovala jsem to v zrcadle a měla pocit, že se dívám na někoho jiného. Na cizí ženu, která si přišla pro radikální změnu a je s ní smířená. Jenže to jsem nebyla já.
Po fénování jsem už skoro nedýchala. Vlasy byly o dost kratší, než jsem kdy chtěla. Jiný tvar, jiný objem, jiný výraz. Vypadala jsem starší. Tvrdší. Jako někdo, kdo se snaží být někým jiným. Kadeřnice byla nadšená. Říkala, jak mi to sluší, jak mi to otevřelo obličej. Já jsem se snažila usmát, ale cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Nešlo o to, že by to bylo objektivně ošklivé. Šlo o to, že to nebylo moje.
Když přišla řeč na placení, čekal mě další šok. Cena byla o několik stovek vyšší, než jsem čekala. Když jsem se zeptala proč, vysvětlila mi, že mi poskytli luxusní službu. Individuální konzultaci, úpravu tvaru, moderní střih. Že to nebylo jen obyčejné zkrácení konečků. Poslouchala jsem ji a nevěřila vlastním uším. Nikdy jsem si o nic takového neřekla. Naopak jsem opakovala, že chci co nejmenší zásah.
Zaplatila jsem. Ne proto, že bych souhlasila, ale proto, že jsem se cítila malá. Trapně. Unaveně. Nechtěla jsem se hádat, vysvětlovat, dokazovat, že jsem to myslela jinak. Vzala jsem si kabát a vyšla ven. Až na ulici jsem cítila, jak se mi derou slzy do očí. Kvůli vlasům. Kvůli penězům. Kvůli pocitu, že mi někdo vzal kontrolu nad něčím tak osobním a ještě mi za to naúčtoval víc, než jsem čekala.
Doma jsem se znovu podívala do zrcadla. Zkoušela jsem si vlasy učesat jinak, skrýt to, co mi vadilo. Říkala jsem si, že dorostou. Že to není konec světa. A přesto mě to bolelo víc, než by mělo. Protože to nebylo jen o účesu. Bylo to o tom, jak snadno někdy necháme druhé rozhodovat za nás. Jak často mlčíme, i když se nám něco nelíbí. A jak nás pak stojí nejen peníze, ale i kus sebe.
Chtěla jsem jen ostříhat konečky. Odešla jsem jako jiný člověk. Ne kvůli vlasům, ale kvůli zkušenosti, která mi připomněla, že říct jasné ne je někdy těžší než přijmout cizí představu o tom, co je pro nás lepší. A že luxusní služba nemusí být vždycky to, co jsme si přáli.
