Článek
Náš byt byl malý, dvoupokojový, ve starším domě bez výtahu. Nábytek zabral skoro všechen prostor. Obývák se proměnil v místnost, kde dominovala tmavá skříň s vyřezávanými dvířky. Stůl byl tak velký, že jsme kolem něj museli chodit bokem. Ale říkala jsem si, že to má kouzlo. Že to není jen vybavení, ale kus historie.
Tchyně byla nadšená. Chodila na návštěvy a pokaždé přejížděla rukou po desce stolu. Vyprávěla, jak u něj sedávala jako malá holka. Jak její babička leštila komodu každý pátek. Poslouchala jsem to trpělivě, i když jsem měla pocit, že v tom bytě vlastně nebydlíme my, ale její vzpomínky.
První narážky
Jednou při kávě prohodila, že takový nábytek má dneska obrovskou hodnotu. Že kdyby ho dala do starožitnictví, dostala by pěkné peníze. Přikývla jsem a poděkovala, že ho místo toho dala nám.
Jenže ona mě opravila. Řekla, že ho nedala. Jen nám ho půjčila, abychom si pomohli. Zasmála jsem se, myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělala.
Za pár týdnů přišla znovu. Tentokrát už s konkrétní představou. Když už u nás její nábytek stojí, bylo by prý fér přispívat jí symbolickou částkou. Něco jako nájem za užívání. Nešlo o tisíce, ale o princip. Seděla jsem proti ní a nevěděla, jestli jsem to pochopila správně.
Nepříjemné ticho
Manžel zbledl. Snažil se situaci obrátit v žert, ale tchyně byla vážná. Prý nechce, abychom si zvykli, že všechno dostaneme zadarmo. A že nábytek jednou stejně připadne jejímu synovi, tak je to vlastně investice do budoucna.
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Nešlo o peníze. Šlo o to, že gesto, které jsem brala jako dar, mělo najednou cenovku. A spolu s ní i pocit, že jsme něco dlužní. Že jsme si dovolili přijmout víc, než jsme měli.
Doma jsme se pohádali. Já chtěla nábytek vrátit. Byt byl přeplněný a mně začalo vadit, že každý kus připomíná ten rozhovor. Manžel byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Nechtěl se hádat s matkou, ale zároveň viděl, že mě to zraňuje.
Nábytek jako připomínka
Nakonec jsme souhlasili, že jí budeme posílat menší částku každý měsíc. Říkali jsme si, že je to klidnější řešení. Jenže klid nepřišel. Pokaždé když jsem utírala prach z komody, připadala jsem si jako nájemník ve vlastním bytě.
Tchyně chodila dál. Kontrolovala, jestli se o nábytek staráme. Jednou poznamenala, že na stole vidí škrábanec. Že takhle se s rodinným dědictvím nezachází. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vystěhovat na chodbu.
Začala jsem mít pocit, že nám do bytu nepatří jen věci, ale i její nároky. Že spolu s kredencí jsme přijali i dohled a tichý závazek.
Rozhodnutí
Jednoho večera jsem si sedla ke stolu a spočítala, kolik jsme jí už poslali. Nebyla to závratná suma. Ale uvědomila jsem si, že za ty peníze jsme si mohli pořídit vlastní, obyčejný nábytek z obchodu. Bez historie, bez příběhů, bez podmínek.
Druhý den jsme jí zavolali. Řekli jsme, že si vážíme rodinných věcí, ale že je vrátíme. Že chceme začít po svém. Ticho na druhém konci bylo dlouhé. Pak přišla výčitka, že si nevážíme tradic. Možná je to pravda. Možná si nevážím těžkých skříní a vyřezávaných nožek. Ale vážím si klidu. A pocitu, že to, co je u nás doma, je opravdu naše.
Když jsme nábytek odvezli zpátky, byt se najednou zdál větší. Světlejší. Prázdnější, ale lehčí. Poprvé jsem měla pocit, že tu bydlíme my dva. Ne minulost, ne očekávání, ne ceník schovaný za slovem pomoc. Možná jsme tím narušili rodinné vztahy. Možná si o mně tchyně myslí svoje. Ale raději budu sedět na obyčejné pohovce z výprodeje, než každý měsíc platit za něco, co mělo být darem.
Lucie M., Brno
