Článek
Dětem jsme se snažili vysvětlovat hodnotu peněz od malička. O to víc mě zasáhlo, když jsem zjistila, že naše šestnáctiletá dcera bez našeho vědomí podepsala smlouvu na nový telefon.
Všimla jsem si, že má nový mobil. Moderní, lesklý, úplně jiná liga než ten, který jsme jí kupovali před dvěma lety k narozeninám. Myslela jsem si, že si ho půjčila od kamarádky. Když jsem se jí zeptala, jen mávla rukou a řekla, že to má vyřešené. Ten tón mi nebyl příjemný. Ne drzý, spíš takový dospělý. Jako by mi chtěla naznačit, že už do toho nemám co mluvit.
Večer jsem si všimla obálky na stole v předsíni. Byla otevřená, jen tak ledabyle položená mezi letáky. Když jsem si ji vzala do ruky, uviděla jsem logo operátora. Nejdřív mě napadlo, že jde o reklamu. Jenže uvnitř byla smlouva. Splátkový kalendář. Částka přes třicet tisíc korun za telefon, který bych si já sama nekoupila ani náhodou. A pod tím její podpis.
Sedla jsem si ke stolu a chvíli jsem jen koukala na papír. V hlavě mi běželo, jak je to vůbec možné. Jak jí mohli něco takového dát podepsat. A jak je možné, že jsme si toho nevšimli dřív. Když přišla domů, položila jsem smlouvu před ni. Zbledla. Nezapírala. Řekla, že v obchodě jí vysvětlili, že to je výhodné. Že bude platit jen malou částku měsíčně. Že to zvládne ze svého kapesného a brigády.
Jenže ta malá částka byla skoro dva tisíce měsíčně. Když jsem se podívala na podmínky, zjistila jsem, že je tam vysoký úrok a různé poplatky, o kterých zřejmě vůbec neměla tušení. A hlavně že smlouva je vedená na manžela. Jeho údaje tam byly uvedené jako plátce. Dcera použila jeho rodné číslo, které zná zpaměti. Stačilo pár kliknutí na tabletu v prodejně a bylo hotovo.
Ten večer jsme se pohádali. Ne s ní, ale s manželem. On byl vzteklý, já spíš zoufalá. Měla jsem pocit, že jsme selhali jako rodiče. Že jsme jí nedokázali vysvětlit, co znamená závazek. Ona brečela v pokoji a opakovala, že jen chtěla zapadnout. Všichni ve třídě mají nové telefony. Prý se jí smáli, že má starý model. Chtěla si připadat normální.
Druhý den jsme šli do prodejny. Doufala jsem, že to půjde zrušit. Že jde o nějaké nedorozumění. Mladík za přepážkou byl milý, ale neústupný. Smlouva je platná. Podpis tam je. Údaje sedí. Pokud chceme odstoupit, musíme uhradit smluvní pokutu a doplatit zbytek ceny telefonu. Když jsem slyšela tu částku, udělalo se mi fyzicky špatně.
Nejde jen o peníze. I když ty samozřejmě bolí. Museli jsme sáhnout do rezervy, kterou jsme měli odloženou na opravu střechy. Najednou jsme počítali každou korunu. Odložili jsme plánovanou dovolenou. Začali jsme šetřit na jídle, na drobnostech, které jsme si dřív dovolili bez přemýšlení. Každý měsíc nám z účtu odejde splátka, která nám připomíná tuhle chybu.
Ale nejvíc mě tíží něco jiného. To, že se naše dcera dostala do situace, kdy měla pocit, že hodnota člověka stojí na značce telefonu. Že pár posměšků od spolužáků stačí k tomu, aby riskovala něco, čemu sama nerozumí. Přemýšlím, kde se to v dětech bere. Ten tlak, ta potřeba mít víc a hned.
Snažíme se to teď řešit jinak. Ne křikem, ne zákazy. Sedli jsme si spolu a prošli jsme celou smlouvu bod po bodu. Vysvětlili jsme jí, co znamená úrok, co je to závazek, co se stane, když se splátky neplatí. Viděla jsem na ní, že to začíná chápat. Že ji to děsí. Možná víc než nás.
Řekla mi, že se stydí. Že nevěděla, že to bude tak vážné. V obchodě jí prý všechno připadalo jednoduché. Stačilo jen podepsat a odejít s krabičkou v ruce. Nikdo se neptal, jestli o tom ví rodiče. V tu chvíli se cítila dospělá. A teď si připadá jako malé dítě, které něco rozbilo.
Já si zase připadám jako matka, která měla být víc obezřetná. Možná jsme jí dávali přílišnou volnost. Možná jsme si mysleli, že se jí takové věci netýkají. Že finanční problémy mají jen ti druzí. Jenže stačí jeden podpis a realita se změní.
Splátky budeme platit ještě dlouho. Telefon leží na stole a už v něm není žádné kouzlo. Je to jen připomínka toho, jak snadno se dá sklouznout k rozhodnutí, které ovlivní celou rodinu. Naše dcera si našla brigádu navíc a část splátek hradí sama. Nechceme ji trestat, ale chceme, aby cítila odpovědnost.
Někdy večer sedím u stolu, dívám se na rozpočet a přemýšlím, kolik dalších rodin řeší něco podobného. Kolik dětí podlehne dojmu, že bez nejnovější věci nejsou dost dobré. A kolik rodičů pak po nocích počítá, kde ušetřit, aby splátky vyšly.
