Článek
Manžel přišel s tím, že bychom letos mohli vzít jeho mámu s sebou. Že je už dlouho sama, že nikam nejezdí, že si zaslouží změnu. A že když se ubytujeme ve větším apartmánu, nebude to žádný problém. „Aspoň pomůže s dětmi,“ řekl, jako by to byla záchrana. Nechtěla jsem být za tu zlou. A taky jsem si říkala – třeba to bude fajn. Třeba jí to udělá dobře.
Hned první den jsem pochopila, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Ještě jsme pořádně ani nevybalili kufry a už padla první věta: „Tady teda vedro, to je k nevydržení.“ Pak následovala sprcha v koupelně. Příliš slabý tlak. Pak postel. Příliš měkká. A jídlo v restauraci? „To jako někdo jí takhle syrovou zeleninu? To je jako příloha, jo?“ První večer jsem šla spát s pocitem, že jsme asi měli radši zůstat doma. Ale to byl jen začátek.
Každé ráno začínalo stížností. Buď byl hluk z ulice, nebo jí hučela klimatizace, nebo byla moc zima, nebo moc teplo. Po snídani nás čekala kritika oblečení dětí („To mu dáš takhle světlý tričko na pláž?“), po pláži zase její zklamání z moře („To je jako všechno? Já myslela, že to bude víc modrý.“). A mezi tím komentáře ke všemu, co jsme udělali. Že bych neměla tolik solit. Že děti mají příliš velkou volnost. Že manžel je unavený, protože ho prý moc honím. A že se neumím zastavit.
Nevím, co jsem čekala. Asi že když je člověk na dovolené, aspoň na chvíli přepne. Ale moje tchyně zřejmě odpočívá tím, že hodnotí všechno okolo. Nezastavila se. Měla názor na každou minutu dne. A ne ten tichý, který si člověk nechá pro sebe. Hlasitý, přímý, občas i pichlavý. Takový, co vás během chvíle vyčerpá víc než celodenní túra.
Manžel to bral s nadhledem. Smál se, mával rukou. „To je máma, no,“ říkal a snažil se to zlehčovat. Ale já jsem po pár dnech už neměla sílu se smát. Byla jsem naštvaná, unavená, podrážděná. Každý večer jsem si přála, aby už byl konec. A zároveň mi bylo trapné si to přiznat. Protože když někomu nabídnete, že ho vezmete na dovolenou, a pak už po třetím dni počítáte hodiny do odjezdu, cítíte se jako sobec.
A přitom jsem se snažila. Brala jsem ohledy. Ptala jsem se, jestli jí něco nechybí. Navrhovala jsem výlety, které by ji mohly bavit. Vařila jsem podle jejích představ, i když to znamenalo stát u plotny v třiceti stupních, protože „ty vaše saláty mě fakt nezasytí“. Ale nic nebylo dost dobré. Všechno bylo špatně. Místo odpočinku jsem žonglovala mezi tím, co chtěly děti, co chtěl manžel a co chtěla ona. A někde uprostřed jsem se ztratila já.
Pamatuju si, jak jsme jednou šli po pobřeží, slunce zapadalo, děti měly v ruce zmrzlinu a já si v duchu říkala, že to je hezký. Že možná, když budu ty drobné okamžiky sbírat, nějak to půjde. A pak se ozvalo: „No jo, jenže když se takhle zdržujeme, tak už nestihneme večeři, ne?“ A ten okamžik byl pryč. Prostě pryč.
V jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že jsme měli jet bez ní a poslat jí pohled. Ale pak jsem ji viděla, jak večer sedí na balkoně, kouká do tmy a vypadá smutně. A došlo mi, že možná neumí být spokojená. Že to není o nás. Že ona si neumí dovolit říct „je mi dobře“. Protože má v sobě nastavené, že se vždycky musí něco řešit. Něco kritizovat. Že být v klidu je podezřelé. Že radost se musí korigovat. A že když se nic neděje, musí se najít aspoň nějaká chyba.
Po návratu jsem měla jasno, že to bylo poprvé a naposled. Ne že bych chtěla dělat zle. Ale ten týden mě stál víc sil než celé jaro. A potřebovala jsem zase dýchat. Potřebovala jsem aspoň chvíli ticho, kde mě nikdo nebude hodnotit. Kde můžu jen být. Kde nemusím poslouchat, že jsem něco udělala špatně, i když jsem se snažila ze všech sil.
A pak přišla ta věta. Seděli jsme s manželem v obýváku, děti si hrály, a on jen tak mezi řečí řekl: „Máma říkala, že by klidně jela příště zase.“ Já na něj jen nevěřícně koukala. Opravdu? Po tom všem? Po všech těch stížnostech, nespokojenosti, řečech o tom, že moře smrdí a že Italové neumí vařit? Ona by jela znova?
Já mu věřím. Protože ona vlastně nebyla nespokojená. Ona byla ve svém. Ona tohle zná. A i když si stěžovala na všechno – od počasí až po dětské ruce od zmrzliny – tak tam byla s námi. Nebyla sama. Měla společnost. Měla komu říct, co jí vadí. Měla koho usměrňovat. A to je pro ni možná víc než pohodlí nebo klid. Možná je pro ni blízkost právě to, co my považujeme za únavné. A to, co nás vyčerpává, jí naopak dodává pocit, že žije.
Nedokážu říct, jestli bych do toho šla znovu. Možná ano, možná ne. Možná s odstupem času budu vzpomínat na tu dovolenou jinak. Možná mi některé momenty dokonce budou chybět. Možná. Ale teď vím jedno jistě – že když příště někomu řeknu „pojeď s námi k moři“, tak si to třikrát promyslím. A pokud to bude moje tchyně, zabalím si k opalovacímu krému i trpělivost. Hodně trpělivosti.
Protože ono je to vlastně celé trochu paradoxní. Někdy vám lidé berou energii právě tím, že vás mají rádi. Že chtějí být součástí, i když neumí být nenápadní. Že vám v dobré víře lezou na nervy. A že vám tím připomínají, jak je vztah komplikovaná věc. Ne černobílá. Ale živá, složitá a plná drobných chyb, které děláme všichni.
A možná právě proto se nakonec stejně rozhodneme znovu jet. Znovu doufat, že to bude lepší. Znovu si slibovat, že to tentokrát zvládneme líp. A znovu večer sedět na balkoně, dívat se do tmy a říkat si – tohle už příště fakt ne. Ale hluboko uvnitř víme, že možná zase jo.
