Článek
Každý rok to bylo to samé. Jak se blížilo léto, začínalo naše chorvatské rituální šílenství. Rezervace apartmánu, balení kufrů, plánování trasy, vybírání plavek a nekonečné diskuze o tom, kolik nafukovacích lehátek se letos vejde do auta. Bylo to zkrátka naše léto. Deset dní v Chorvatsku, na stejném místě, ve stejném apartmánu. Děti milovaly to své „moře“, ty samé zmrzliny, ty samé oblázkové pláže, kde jsme se snažili nenápadně vyhnout ježkům. Byla to naše tradice. A my jsme byli hrdí, že ji udržujeme. Věděli jsme, že se těší, vždyť to bylo pro ně to největší dobrodružství roku.
Představovali jsme si to tak i letos. Děti už jsou sice teenageři, ale přece. Moře je moře, sluníčko je sluníčko. Trochu jsme si naivně mysleli, že s nimi projdeme ty všechny známé uličky, zajdeme na ty samé palačinky, a oni si zase budou užívat tu volnost. Asi jsme si sami sobě nalhávali, že je to pro ně pořád taková sranda jako před deseti lety. V koutku duše už tam byl ten drobný hlásek, co říkal, že už to není ono. Ale ignorovali jsme ho. Jednoho večera, když jsme seděli u večeře a s nadšením jsme probírali letošní plány na chorvatské koupání, přišla ta studená sprcha. „Mami, tati… My letos do Chorvatska jet nechceme,“ pronesla naše dcera s naprosto klidným výrazem. Syn k ní jen přikyvoval, jako by právě oznámili světu novou epochu.
V tu chvíli se mi v krku udělal knedlík a manželovi zřejmě spadla čelist až na stůl. Cože? Nechtějí? Vždyť je to Chorvatsko! Vždyť je to naše tradice! Začaly otázky. Proč? Co se stalo? Nějaký problém? Dcera se na nás podívala s takovou tou pubertální samozřejmostí, která říká: „Proč se vůbec ptáte? Vždyť je to jasné!“ „Je to nuda,“ prohlásila nakonec. „Každý rok to samé. Potřebujeme něco jiného.“ Syn se přidal s dalším hřebíčkem do rakve: „A hlavně, všichni naši kamarádi jezdí jinam. To je trapný, jezdit pořád na to stejné místo.“ V tu chvíli se mi v hlavě ozvalo hlasité „cvak“. Tradice je pro ně trapná. A já jsem si myslela, že jim děláme radost.
První reakce byla samozřejmě uraženost. My se pro ně dřeme celý rok, šetříme každou korunu, abychom jim dopřáli dovolenou, a oni si teď budou stěžovat, že je to nuda a že je to trapné? Chtěla jsem na ně začít křičet, vyčítat jim všechno, co jsme pro ně kdy udělali. Ale pak jsem se podívala na manžela. V jeho očích jsem viděla stejnou bolest a zklamání, ale i takový smutek. Věděla jsem, že se musíme uklidnit. Několik dní to téma viselo ve vzduchu. V bytě vládlo napětí. Snažili jsme se s nimi mluvit, vyptávat se, co by tedy chtěli. Jejich odpovědi byly mlhavé. „Někam jinam.“ „Něco, co je cool.“ „Kde jsou mladí.“ Bylo nám jasné, že je to pro ně o tom, že už nechtějí trávit čas s námi, rodiči, ale s vrstevníky. Že ta naše chorvatská bublina pro ně praskla.
Manžel navrhl, že bychom mohli jet sami. Jen my dva. Bylo by to romantické, konečně bychom si užili klid. Ale mně to nepřipadalo správné. Vždyť dovolená byla vždycky o rodině, o společném čase. Navíc, na to všechno jsme byli zvyklí, že tam budou i oni. Ta představa, že tam budeme sedět jen tak sami dva, mi připadala smutná. Jako kdybychom se snažili udržet něco, co už neexistuje. Začali jsme probírat alternativy. Hory? Ne, tam jsme byli loni na jaře. Český rybník? „To je pro děcka, co nemají na moře,“ prohlásil syn. Zámek? „To je pro důchodce,“ přidala dcera. Bylo nám jasné, že najít kompromis bude těžší než složit rubikovu kostku poslepu. Naše představy o dovolené se naprosto rozcházely s jejich představami o „cool“ zážitku.
Jednoho večera, když jsem seděla a zoufale projížděla nabídky zájezdů, mi to došlo. Vlastně je to úplně normální. Děti dospívají, hledají si svou cestu, své zážitky, své kamarády. Už nechtějí být jenom s rodiči. Je to sice bolestivé, ale je to tak. Nemůžeme je nutit, aby s námi jezdily tam, kde už je to pro ně nuda. Musíme to přijmout. A tak jsme se s manželem domluvili na radikálním kroku. Přestaneme je nutit. Dáme jim svobodu. A co my? My si najdeme něco nového. Něco, co bude bavit nás. Něco, co bude pro nás. A pak se mi v hlavě zrodila myšlenka. Bláznivá, ale lákavá. O pár dní později jsme seděli zase u stolu. Ale tentokrát jsme měli úsměvy na tvářích. „Takže, děti,“ začal manžel, „protože vy nechcete do Chorvatska, my s maminkou jsme se rozhodli, že letos poletíme do Thajska.“ V tu chvíli se na nás děti dívaly s otevřenou pusou. Šok. To vůbec nečekali. „Thajsko? Vy? Sami?“ vypadlo z dcery. „A to jako fakt?“ Synovi svítily oči. „Ty jo, to je hustý!“
A tak se naše chorvatská tradice rozplynula v exotice. Děti byly najednou nadšené z naší odvahy, z toho, že se nebojíme zkusit něco nového. Najednou jsme pro ně byli „cool“ rodiče, kteří jedou do Thajska, ne ti „trapní“, co jezdí pořád na to stejné místo. A my? My jsme si najednou uvědomili, že tenhle rozvod s chorvatskou tradicí nám vlastně otevřel úplně nové možnosti. Ten odchod dětí z naší dovolenkové tradice byl sice zpočátku bolestivý, ale ve výsledku nám otevřel oči. Ukázal nám, že život prostě plyne dál a je potřeba se pořád tak trochu přizpůsobovat. Někdy je nejlepší, když se pustíme starých zvyků a zkusíme něco úplně jiného. A tak se z „nudy a trapnosti“ stala nová, vzrušující kapitola našeho života. Už se těšíme na Thajsko. A možná, že se za pár let děti přidají. Ale jen pokud nebudou chtít jet na to stejné místo. Nikdy.
